Převlékáme se v šatně tělocvičny, kam s dětmi chodíme jednou týdně. Tělocvičnu
si celkem oblíbily, protože záhy zjistily, že jde o jediné místo, kde dostanou
do ruky zbraně jako jsou například hokejky.
Při převlékání jsem si všiml, že některé děti jsou počmárané fixem. Sportovní hvězdy mají často různá tetování, takže to přisuzuju právě tomu, a trochu i špatné hygieně.
Při převlékání jsem si všiml, že některé děti jsou počmárané fixem. Sportovní hvězdy mají často různá tetování, takže to přisuzuju právě tomu, a trochu i špatné hygieně.
V šatně
visí plakáty fotbalových celebrit. Děti se na ně obdivně dívají, klidně by se
mohly cítit stejně. Protože když se mě někdo zeptá, jaký je život
s autisty, vím, co mám odpovědět. Že je to strašně zajímavý, že je to
úplně jiný svět, a že někdy mají neuvěřitelné schopnosti a celý to protkám
empatií. A pak se přistihnu, jak jen řeknu: „Někdy jsou smutní.“ V tu
chvíli jsou všechny jejich nadpřirozené schopnosti pryč.
Zavážu dětem
tkaničky a vyrazíme do tělocvičny. Děti se nejprve porozhlédnou po tělocvičně a
pak začnou přemýšlet, co by se tak dalo zničit. Vyhrožuju jim, že kdo něco
zničí, nedostane večeři. „A co je vlastně k večeři,“ ozve se z davu. Začnu
okamžitě přemýšlet, jaké jídlo mají nejraději, protože mi došlo, že tu jsou i
tací, kteří jsou ochotní obětovat večeři za můj naštvaný výraz.
Rozdávám
míče, hokejky a žíněnky. Jeden autista, malý kluk, dostane plyšovou hračku, je
to ta veverka z „Doby ledové“. Potřebuje jen chodit a nebýt sám, a já to
respektuju. Ta hračka má k němu blíž než já. Nenutím ho cvičit. Jen se občas
ve mně objeví smutek, že ten plyšák má k němu blíž. V takových
chvílích musím zapojit hlavu a být vděčný, že má aspoň tu hračku. Ale vždycky
to tak nějak divně zabolí.
Snažím se
soustředit na ostatní děti. Je zvláštní, jak je určité chování vázané na
prostředí. V tělocvičně jsou schopni spolu vyjít i ti, které se jinak
nesnášejí. A tak z dálky pozoruju děti, které si spolu hrají a už asi za hodinu
se budou opět nenávidět. Ale tohle funguje i mimo autistický svět.
Nedá mi
to a jdu si pro žíněnku. Hodím ji do rohu, sednu si a naznačím dítěti
s plyšákem, jestli si nechce sednou vedle mě. Během okamžiku si na mě
lehne a přikryje se mojí rukou. Plyšáka drží pořád v náručí. V duchu si
řeknu: plyšák vs. já 1:1.
A já jsem
zase zažil něco jen čistou náhodou, a přitom bych to chtěl umět naplánovat.
Vždycky mě přepadnou obavy, že už něco takového nezažiju. Protože tohle jsou ty
okamžiky, pro které to dělám. Někdy bych si strašně přál plánovat autismus. Ale
on by mě pak asi přestal bavit.
A pak se
rozhlédnu po tělocvičně a hledám ty nadpřirozené schopnosti. Nevidím žádné
matematické schopnosti, fotografickou paměť, ale všiml jsem si, jak si spolu
hrají děti, které se jinak nenávidí. A mně to vlastně stačí.
