V práci mám dítě, které umí jen pár
jednoduchých slov jako jsou máma, táta, domů a pizza. Vyslovit například
křestní jména asistentů nedovede. Takže když chce dát najevo, s kým by
chtělo na procházku, dojde k botníku, kam si asistenti ukládají pantofle
na přezutí, a vybere ty přezuvky asistenta, se kterým chce jít ven.
Jedna z možností, jak děti přesvědčit,
že nejsou bezmocní a že hodnota člověka je ještě pořád nadřazená autismu, je,
že si jdeme v práci hrát na Pevnost Boyard, a já se snažím získat nápovědy
pro to, abych na konci dokázal rozluštit hádanku, čí jsou to boty. Děti se tou
scénou pochopitelně baví, protože přitom vypadám víc autisticky než ony.
Autismus unavuje, a to jím nemusíte ani
trpět. Takže i já mám někdy den, kdy zvládnu vyslovit maximálně čtyři slova -
většinou jde o špagety, víno, wi-fi a postel. Někdy prostě víc nepotřebuju. Ono
mnohdy totiž ani nezáleží na tom, kolik slov znáte, ale komu je říkáte.
