3. 12. 2016

Štěstí & inteligence


   Dívám se, jak jedno z mých dětí hladí druhé. Dělá to stylem, jako by z něho chtělo něco setřít – možná smutek, co já vím. Myslím, že to musí i trochu bolet. Když za chvíli přestanou, obě děti se tváří spokojeně. Pokrytec by mohl říct, že jsou šťastné, protože jsou hloupé. Ale štěstí s inteligencí nijak nesouvisí. Dotek je forma komunikace, při které hladíte i sami sebe.

    Abychom mohli být šťastní, měli bychom vědět, co nás šťastné dělá. A až to zjistíme, měli bychom to umět říct i ostatním takovým způsobem, aby to pochopili. A tak se mé děti přes všechny logopedické vady naučily slovo „Puding!“
   Po svačině nás čeká procházka, ale ještě obvyklá otázka na téma, co budu brát s sebou.
   „Můžeme vzít míč nebo létající talíř,“ navrhuju.
   „Nebo třeba sušenky,“ ozve se protinávrh.
   Na procházce se mě některé děti drží za ruku. Různě si opravujeme prsty tak, aby to bylo vždy příjemné pro nás pro oba, což je pro dobrý vztah základ. Pro autistické děti je vztah mnohdy těžko uchopitelný, to ale neznamená, že ho nepotřebují. Pro svoji práci ho stejně tak potřebuju mít s nimi i já.
   Povídáme si, ptají se na můj soukromý život. Chtějí vědět, jak vypadá můj byt – jestli mám barevnou nebo černobílou televizi. Je pro ně důležitější vědět, jakou mám televizi než třeba jak se mám. Občas zapomenu, že jsou autisté a přijde mi to líto.
   „Martínku, já potřebuju čůrat,“ ozve se jedno z dětí. Ukazuju na strom, který díky brzkému stmívání už není pomalu ani vidět. „Já se ale bojím,“ dodá. 
   „Tak se hlavně nepočůrej!“  
   Pohledem neustále kontroluje, jestli jsem někam neodešel. Zpátky ke mně skoro běží, tma ho žene před sebou. Zkontroluju, jestli má aspoň zapnuté kalhoty.
   „Vidíš, zase si to zvládnul,“ pochválím ho.
   „Odměna je kde?“
   „Byl si jenom čůrat…,“ namítnu.
   „Ale potmě!“ brání se. A tak vytahuju sušenky, které nás hřejí na cestě zpět.
   Je tma a já jen slyším, jak v nich mizí sušenky, a že mají rýmu. Za chvilku mi vrazí do dlaně svoji ruku plnou drobků a já si v duchu představuju, že bych z těch drobků dal klidně dohromady ještě celou sušenku. Ale hlavně cítím, že jsou spokojené a že štěstí nijak nesouvisí s inteligencí.
   Čas strávený s dětmi je jako jejich pohlazení – je to příjemné, i když to občas trochu bolí. Nakonec se ale vždy tvářím spokojeně. Protože starost o mé děti je tak trochu péče i o mě.