Když máte
blbej den, nikdy si nedržte agresivní klienty za zády – vycítí to, znejistí, dostanou strach a udeří vás. Tahle rada by se asi dala směle aplikovat klidně i
v bankovnictví. Ale já pracuju především s autisty. Někteří
z mých autistů jsou agresivní a já mám někdy blbej den.
V
půl sedmé ráno jedu autobusem do práce, někdo mi zasedl mé obvyklé místo.
Ostatní cestující, se kterými tímhle autobusem pravidelně jezdím, pozorují, co
teď budu dělat. Co bych asi tak dělal? Někam si stoupnu a své ráno popíšu na
sociálních sítích.
Dobře,
třeba dnes půjde v práci všechno hladce, povzdechnu si, když odemykám
dveře. Jelikož jsou ale mé děti po celý svůj život pořád na někom závislé,
naučily se už rozpoznávat náladu i podle odemykání dveří.
Děti
dělají celý den naschvály. Samozřejmé věci jsou dnes pro ně novinkou - například skutečnost, že boty jsou původně
vždy dvě. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že se jen dožadují pozornosti,
kterou jim dnes nejsem schopný dát. Mám pocit, že se najednou musím soustředit
na tolik věcí, až nezvládnu ani jednu.
V téhle profesi nemusíte umět nijak zvlášť čarovat. Zázraky se
přirozeně dějí kolem vás. Musíte je akorát umět rozeznat. Takže když si jedno z
dětí vezme moji ruku a pohladí se s ní po tváři, měl bych umět poznat, co mám dnes na práci.
„Chci
sbírat odpadky,“ zní odpověď na otázku, co by si přály dělat. Čekám, kdy se
objeví háček. „Já najdu colu…já pivo…já cigarety…,“ začnou se předhánět, kdo
najde víc zakázanou věc. Najednou se všichni dokážou obléknout úplně sami, na
nohou mají boty – některé z dětí dokonce svoje boty. Děti jsem vybavil kleštěmi
a pytli na odpadky, šli jsme hledat prázdné plechovky od piva a nedopalky.
Z dáli
jsme vypadali jako skupinka drobných lidí odsouzených k veřejně prospěšné
práci s tím rozdílem, že mé děti nikomu nedlužily na alimentech, spíše
obráceně. Děti se učily rozeznávat
jednotlivé plechovky piva. Na oplátku mi zas díky pohozeným obalům od sušenek
prozradily, které sušenky jim chutnají.
Ten den
mě začal bavit. Vlastně nevím, jestli začal dřív bavit mě nebo děti. A i když
to mohlo vypadat, že sbíráme jen odpadky, cítil jsem, že děláme něco daleko
víc. Začali jsme se zajímat jeden o druhého. Nikdo nestíhá zlobit a zároveň se
o někoho zajímat.
Ne vždy
se to povede, ale většinu času by se mnou děti měly být šťastné. Když se
vracíme na oběd, některé se tak i tváří. Asi žádné z dětí nedonutím být šťastné.
Můžu se ale o ně zajímat, může mi na nich záležet. Asi žádné z dětí nemůžu
donutit být šťastné, ale když se o ně zajímám a záleží mi na nich, jsem hodně
blízko.
