31. 12. 2016

PF & 2017


   Občas potkáme v životě lidi, kteří jsou tak dobří, že kdybyste s nimi hráli „na schovávanou“, nikdy je nenajdete. Jsou tak dobří, že bych s nimi ani nechtěl hrát. Protože nechat se najít, nechat se někým objevit, je vlastně strašně fajn.
   Dokonce si živě vzpomínám na ten pocit, když jsem tu hru hrál naposledy a má skrýš byla prozrazena. Od té doby se schovávám daleko lépe a spíše za slova než za keř.
   Lidé se mě ptají, jak se přihodilo, že jsem začal pracovat zrovna s autisty. Nic se nepřihodilo, prostě jsem se rozhodl. Jednoho dne jsem se přestal schovávat a začal vidět i věci, které jsem dříve neviděl – třeba lehce přehlédnutelné úspěchy dětí.
   Dnes se už dokážu radovat z toho, když se dítě vyčůrá na záchodě, i když aby se vyčůralo přímo do záchodu ještě nějakou dobu potrvá. Že si už s vámi umyje vlasy, i když ho ten šampón pálí v očích. Že za vámi přijde, když ho něco trápí.
   Nedávno se někdo podivil, jak je možné, že ještě nejsem odpočatý, když jsem spal i odpoledne. Tahle věta mě fascinovala. Respektive mě fascinoval názor okolí, že můžete za dvě hodiny „dohnat“ něco, co jste během roku vydali. Ale pokud jsem pořád ještě víc šťastný než unavený, má to smysl, protože jsem se nechal najít.