Vzpomínám si, kdy jsem vezl dítě na příjem
psychiatrického oddělení poprvé. Byl to dospívající kluk. Měl jsem ho rád,
proto jsem chtěl jet s ním. Jel jsem si osobně vyslechnout, jak jsem ho
podrazil. Do práce jsem se už nevracel, šel jsem z Bohnic do nejbližšího baru.
Pil jsem do té doby, než se objevila sebelítost, pak jsem zaplatil.
Vždy
šlo o agresivitu, pokusy o sebevraždu, občas se objevily i nějaké zbraně jako
jsou nože. Rodiče těchto dětí už s podobným scénářem počítají, takže dají
ke všemu souhlas - jen když to, co se děje u nás, se nebude dít i jim. Jenže se
to děje mně, připomínám si v opilosti.
Abych
ho dostal do auta, namluvil jsem mu, že jedeme na nákupy. Miloval nakupování.
„A budu
si moct něco koupit?“
„Ale
jen nějakou drobnost,“ odpovídám tak, aby to působilo věrohodně.
Všechny
věci má už sbalené v autě. Své lhaní si omlouvám tím, že je to tak pro něj
lepší. Na cestu nám svítí sluníčko. V autě mi vypráví, jak nemá rád svého
nevlastního otce. Poprvé se usměje, až když se svěří, jak se mu podařilo nožem
rozřezat nový kávovar, který koupil jeho matce. Směju se s ním, protože
jeho nevlastní otec je asi fakt debil.
Najednou si uvědomí, že nejedeme nakupovat. Ví, kam jedeme. Poznává to,
už tam byl. Začne prosit, ať mu dám ještě šanci. Začne vyjednávat. Pořád je ale
klidný, což mě trochu sere, protože se tak vkrádají pochybnosti, zda je to
skutečně nutné. Začne mě citově vydírat. Děti s postižením jsou v tom
poměrně zdatné, s lítostí se setkávají od narození.
Když
jsme na místě, nechce vystoupit z auta. Snažím se mu vysvětlit, že jestli
tu chce zůstat co nejkratší dobu, musí se podle toho chovat.
„A budu
se moct ještě někdy vrátit?“ ptá se.
„To
záleží jen na tobě a tvém chování.“ Dobrovolně vystupuje z auta.
Samozřejmě že už se nikdy nevrátí. Stane se z něho ústavní dítě se
vším všudy.
Jeho
odvádí a já jdu předat nezbytné údaje psychiatričce na příjmu. Je možná
mladší než já. Na nose má brýle a takovou divnou barvu pleti – tu bude mít asi
díky svému zdravému životnímu stylu. Řeknu jí vše, co považuju za důležité.
Předáváme si kontakt. Odcházím. Jeho asi už v životě neuvidím.
Abyste
se dostali na takové místo, musíte být nebezpeční sami sobě nebo svému okolí.
Jsou i okamžiky, kdy je vaše okolí nebezpečné vám. Někdy je těžké přijít na to,
kdo komu je vlastně nebezpečný. Někdy je těžké to unést.
