Balím
věci na logopedii, chodíme tam pravidelně jednou za dva měsíce. Děti vždy
vycítí, když vám na něčem záleží, takže počítám s tím, že zas budou dělat
naschvály a budou mluvit normálně.
Logopedii
si oblíbily, dostává se jim tak větší pozornosti. Díky společným cvičením jsem
získal s dětmi hlubší vztah. Najednou přibyla věc, která se týká jen nás
dvou. Navzájem si ukazujeme svoji zranitelnost – ta má se týká schopnosti unést
tu míru intimity s vědomím, že to je jen má práce.
Spěcháme, takže se ptám dětí, proč ještě nejsou obuté. Za okamžik už
vidím důvod.
„Niky, proč se na tom záchodě nezavřeš? Takhle
na tebe všichni koukáme,“ ptám se jedné z dětí.
„Protože
by mi to tady jinak smrdělo.“
Odvracím zrak a snažím se soustředit na děti, se kterými jdu na
logopedii.
„…to si
snad dělá prdel,“ zopakoval Nikola moji reakci a mě u srdce zahřálo, jak má
krásné „R“.
Vzpomínám si na první reakce rodičů, když jsem je přemlouval, aby mi
podepsali, že můžu jejich děti brát na logopedii. Proč by se měly učit mluvit,
když si ani pořádně neumějí utřít zadek, ptali se. Protože mi přijde fajn, když
umí říct, že si ten zadek sami neutřou, zkusil jsem argumentovat.
Cestou
na logopedii si v metru opakujeme cvičení. Ostatní cestující taktně přikyvují,
jako že jim je můj výklad srozumitelný. Děti se ptají, jestli jsem vzal
s sebou nějakou odměnu. Ostatní cestující opět přikyvují.
Mé děti
mají takovou zvláštní metodu, kdy si při vstupu do ordinace paní logopedky narvou
do pusy hromadu bonbónů a zprvu se tedy rozmlouvám jen já. Na začátku se je
paní logopedka snaží zbavit nervozity, takže se ptá dětí, jak se mají a co je
nového. Děti mě pomlouvají.
Když
skončíme, rozdám čokoládové tyčinky. I když je paní logopedka výborná, vždy to
je pro ně stres. Cestou zpátky si uvědomím, jak mi to dělá dobře vidět
spokojené děti, které právě pochválil i někdo jiný. Jsem pyšný.
Spousta postižených dětí nemluví nebo mluví málo, protože to po nich nechceme – stejně
rozhodujeme za ně. Některé se stydí, že udělají nějakou chybu. Samozřejmě že se
mě můžete zeptat, zda tohle všechno má vůbec cenu. Vždyť mají daleko větší
problémy, které bych měl řešit. Jenže život s postižením je boj na
několika frontách.
Na
druhou stranu znám i spoustu lidí, které zajímá, co si mé děti myslí, a chtějí
to slyšet. A to je moje práce…
