„Všechno
zlé je k něčemu dobré.“ – při téhle větě z úst matky postiženého
dítěte nikdy nevíte, koho máte litovat dříve.
Ano, narození takového dítěte vás možná
donutí dívat se na svět trochu jinak a možná v sobě objevíte i síly, o
kterých jste ani nevěděli. Ale nikdy to není dobré. Psychoanalýza tomu říká
„racionalizace“. Začnete hledat pro
nespravedlnost, která vás potkala, nějaké racionální důvody.
Zvláštní je, že jsem ještě nikdy tuhle větu
neslyšel od otce. Není žádné tajemství, že otců postižených dětí moc nevídám.
Hodně jich od rodiny nakonec odejde. Když ale mám možnost podívat se
rodičům do obličeje, každého z nich to bolí někde jinde.
Občas rodiče vyhrají svoji vnitřní bitvu a
uvědomí si, že jen šťastný rodič má šťastné dítě. Výsledkem může být i ústavní
péče. V takovém případě to většina rodičů bere jako osobní selhání.
Obviňují se, že své dítě dostatečně nemilují – že ho nemilují takové, jaké je.
„Hovno.“
„Prosím?“ zeptá se matka.
Vyjasňujeme si rozdíl mezi tím, když někoho
nemilujeme a tím, kdy se o někoho nedokážeme postarat.
„Ale správná matka se dokáže o své dítě
postarat!“ oponuje. Jsou rozvedení, ale teď přišli oba.
„Ano, a právě to teď děláte.“ Najednou už
neřešíte dítě, staráte se o ni.
Většina
rodičů vám přivede dítě, poprosí vás, abyste ho spravili, a následně ho spravené vrátili. Skutečnost, že nikdy není postižené jen dítě, ale postižením je
zatížená celá rodina, jim uniká. Někteří brečí.
A někdy brečí i děti, když se jim stýská. V takové
chvíli je většinou vezmu na hřiště, kde mohou běhat různou rychlostí, křičet,
být sprosté, slintat, počůrat se, někoho pokousat, pokousat mě, nebo jíst písek.
Musíme s sebou vzít i jejich 1097 hraček. Pod tíhou argumentu, že ty
hračky ale už dlouho nikde nebyly, podlehnu a hledám modrou ikea tašku.
Jak se s novou skutečností vyrovnávají
rodiče, tak se s ní vyrovnají i jejich děti. U některých rodičů zájem o
své děti časem opadá. Najednou dostanou život, o kterém snili – konečně mají
čas i pro sebe. A mají na to právo. Ale to už mám s dětmi vytvořený vztah,
takže se jim to marně snažím vynahradit.
Samozřejmě
že na mě rodiče občas házejí jejich zodpovědnost a já ji akceptuju. I já se
dopouštím racionalizace, protože si namlouvám, že pokud to neudělám já, neudělá
to nikdo. I já si omlouvám své osobní selhání a dělá mi to dobře.
