Sedím
na lavičce, dívám se na své děti – hrají si na hřišti. Hrají si se zdravými
dětmi. Před chvílí si navzájem vyměnily svačinu, takže integrace probíhá
úspěšně. Maminky zpovzdálí kontrolují, jestli já a moje skupina nezlobíme. Mé děti
nosí v kyblíčku písek, zdravé děti staví. Na svých autistech vidím, jak
jsou šťastné z toho, že se s nimi baví někdo zdravý, a přitom stejně
starý.
Většina dětí šla přímo mezi ostatní, jen to
nejméně postižené se drželo chvíli stranou. Ví, že tam možná nepatří. Netuším,
jestli to vycítí sami, nebo jim to někdo říká – že jsou jiné. Jsou jiné, ale
patří tam. Tuhle větu ale nemůžete nikomu naordinovat. Dostalo do ruky sušenky
s tím, ať je jde na pískoviště rozdat. Už se nevrátilo.
Písek
moc nedrží pohromadě, takže moje děti byly vyslány i pro trochu vody. Jsou za
chvíli celé mokré, písek ale drží. Ptám se, jestli nechtějí napít. Napijou se
z kyblíčku a dávají mi najevo, že teď nemají čas. Z dálky připomínají
písečnou dunu a mně pomalu dochází, že se večer budeme sprchovat na zahradě.
Ve
výrazu některých maminek je vidět, že nejsou zrovna nadšené, s kým si
jejich dítě hraje, na druhou stranu je celkem hloupé jim to nějak zakazovat. Do
karet jim nehraje ani fakt, že s předsudky se nerodíme, ty nám jsou předány.
Stavba
na pískovišti pokračuje. Pevnost musí mít i vodní příkop, což je pokyn pro moji
skupinu, které příště vezmu normálně plavky. Vůdce uděluje rozkazy a mé děti
nestíhají mít ani autismus. Cestou pro vodu běžím vedle nich a snažím se jim do
pusy strčit aspoň sušenku. Postupně přicházejí další děti. Funkce nosičů vody
je už samozřejmě zabraná.
Ostatní děti se
už víc jak hodinu nezajímaly o své matky, což je samozřejmě znervózňuje, a jdou
se sami podívat na tu pyramidu s bazénem. Mají trochu problém pod tou
vrstvou písku poznat, které dítě je jejich. Tehdy se s maminkami poprvé
navzájem představíme. Stojíme tam všichni pohromadě a najednou je to fajn.
Povídáme si. Stačilo se jen obalit pískem a předsudky byly rázem pryč, napadlo
mě.
Nutit zdravé děti, aby si hrály s těmi
mými, je hovadina. Je ale strašně důležité, aby si o tom rozhodly samy. Vždycky
bude někde nějaké pískoviště, kde bude třeba nosit vodu.
Z hřiště
odcházíme, děti se loučí. Cesta ještě chvíli potrvá. Některé děti chtějí ruku,
jiné potřebují jít sami. Na chvilku vypadly z role „postiženého dítěte“ a
udělalo jim to dobře. Myslím si, že na tom hřišti to ale udělalo dobře úplně
všem, jen někteří to ještě nevědí.
