Matky & želvy

   „Tak skočím pod vlak!“

   Moc lidí na světě není zvyklých na výhružky sebevraždou…výhružky sebevraždou od autisty.

   „Dobře, dořešíme to u opic,“ odpovím mu.

   Moc autistických dětí není zvyklých, že je to někomu jedno.

   Je 9 hodin ráno a vy chcete cigaretu a víno. Když máte blbé období, rána a večery jsou nejhorší. Na mobilu několik zmeškaných hovorů od matky, protože matky tohle prostě vycítí. A do toho si před ZOO dáte tenhle startovací rozhovor s dospívajícím autistou, který se jednoho rána rozhodl, že ty léky prostě brát už nebude. 

   Do ZOO nechodíme moc často, zpravidla jednou do roka. Když jdete s postiženými dětmi, máte slevu. To, že se lidé, kteří se o ně starají, těší víc než samotné děti, je druhořadé. Abych je alespoň trochu motivoval, koupím mapu, kde si zaškrtávají, co chtějí vidět. Zaškrtané jsou všechny atrakce, stánky s občerstvením a pár odporných zvířat, které děti stejně vybraly jen proto, že to tam smrdí. 

   Když navštíví ZOO zcela běžná rodina, rodiče jsou ostražití, aby se jejich děti neztratily nebo nespadly do nějakého výběhu. Já přemýšlím, kolik asi tak stojí jednotlivá zvířata v případě, že by nepřežila naši návštěvu. Posledně jsme byli křivě obviněni z útoku na opici a následně vyhozeni z tropického pavilonu. O zálibě mých dětí v házení kamínků do vody jsem už mluvil, v tropickém pavilonu bylo dostatek všeho.

   „Hele, jestli nechceš brát léky, můžeš chodit na injekce,“ pokračuju v rozhovoru u opic.

   „Nezájem.“

   „Když nebudeš brát léky, nemůžu se o tebe starat.“

   „Nezájem,“ opakuje pro jistotu.

   Děti jsou ticho, ani se nehnou. Najednou nemají žízeň ani hlad. Nijak mě nepřekvapuje, že z celého dne jsou nejhodnější při pohledu na páření dvou želv. Některým dětem vysvětluju, o co jde. Ostatním přihlížejícím to přijde k smíchu. Kolegyně to neustojí…

   „Hele, ony jsou postižený!“ seřve návštěvníky.

   „Kdo je tady postiženej?“ zeptá se jedno z dětí.

   Blížíme se k občerstvení, dal bych si tu cigaretu. Na mobilu mám další zmeškané volání od matky. Přemýšlím, že poprosím kolegyni, aby jí zavolala. Skvělý je, že kdybych ji o to skutečně poprosil, klidně by to udělala. Jde o jednu z mnoha drobností, která mě donutí ráno vstát.

   „Martine, já si dám taky párek v rohlíku.“

   „Nevzal sis léky,“ odpovím.
   „Tak mi je dej.“