Pamatuju si přesně, kdy jsem ho slyšel
naposledy. Byl jsem na vinobraní. Volal mi kolega z práce a ptal se, co má
dělat. V dálce byl slyšet křik dítěte. Znal jsem ten křik. Něco jsem mu
poradil, a pokud by to nezabralo, ať zavolá šéfové. Během noci to dítě odvezli
do nemocnice. Já pil dál víno a bavil se. Dítě za dva dny v nemocnici
zemřelo, prasklo mu střevo.
Byl to
jak se říká nízkofunkční autista. Jelikož měl k autismu ještě hromadu
dalších onemocnění, péče o něj byla hodně náročná. Jeho rodiče ho navštěvovali
zhruba jednou za rok. Intervaly se časem prodlužovaly. Jelikož své rodiče viděl
jednou za rok, neměl kdy pochopit, že jde o rodiče. A jelikož některé
zaměstnance viděl až příliš často, těžko mohl uvěřit, že jde jen o zaměstnance.
A tak jsem ho měl prostě rád.
Po
vinobraní jsem měl ještě dva dny dovolenou, abych vystřízlivěl, takže jsem se o
jeho smrti dozvěděl po telefonu. Sebelítost jsem topil dál v cigaretách a
alkoholu, vztek v sexu. Firemní supervizor měl předpoklad, že tahle
situace ukáže, jak dokážeme všichni držet spolu a navzájem se podpořit. Tak
jsem všechny poslal do prdele, což jsem si zpětně uvědomil až díky výplatní
pásce.
Zemřelo
dítě, muselo se tedy zjistit, čí je to vina. Fáze truchlení byla nahrazena fází
podezírání a strachu. Nejdříve se kontroluje, co jste zapsali, že jste udělali,
poté se doptává, co jste skutečně udělali. Mé vinobraní nikoho nezajímalo, zbytek
střízlivého kolektivu podléhal vyšetřování.
Mohli
jsme se zúčastnit pohřbu, kde jsem po dlouhé době viděl jeho rodiče. Pohřbu se
zúčastnily i některé autistické děti. Po obřadu si rodiče přišli pro věci -
chtěli slyšet, jaký jejich syn byl. Něco takového se těžko popisuje, tak jsem
se pokoušel vyprávět, jak jsem se cítil, když jsem byl s ním. Rodiče pak
začali mluvit o sobě. Hněv vystřídal smutek.
Prošel
jsem si obdobím, kdy jsem si sám sobě namlouval, že pokud pracujete s dětmi, a
ještě vám žádné nikdy nezemřelo, nemůžete se o ně nikdy dobře starat. Namlouval
jsem si, že je to vlastně dobrá zkušenost. Není, je to na hovno. A někdy se
ptám sám sebe, jestli to není vlastně naopak – jestli se s touhle zkušeností dá
dělat má práce ještě dobře.
Jenže paměť
je kouzelná. Vím, že si nejvíce pamatujeme emočně nabité zkušenosti, a je
celkem jedno, zda jsou pozitivní či negativní. Ale nemohu se prostě ubránit
dojmu, že ta svinstva postupem času tak nějak zapomínám. Možná i proto občas
cítím, jako bych se měl dobře. Občas…
