Sedím v restauraci kousek od pláže,
Španělé večeří až kolem 21 hodiny. Vedle u stolu sedí rodina i se svým
postiženým dítětem. Neřekl bych, že má autismus, ale už podle obličeje poznáte,
že jde o postiženého dospívajícího chlapce. V celé restauraci jsem
překvapený jen já.
Kluk je hezky oblečený, dokonce má kolem
krku řetízek. Jí pizzu a přitom na všechny u stolu neustále mluví. Pizza mu
padá z talíře i z úst. Je bezprostřední, takže když ho napadne
políbit svou matku, udělá to okamžitě. U ostatních stolů se řeší spíše jídlo,
láska prochází žaludkem.
Když jsem byl naposledy se svými dětmi někde
já, držely se mě za ruku, protože se bály – bály se eskalátoru, lidí, vadil jim
hluk i vanilková vůně v obchoďáku. Při výběru čaje chtěly raději odejít,
protože se jich obvykle nikdo na nic neptá. Byla to má chyba, na něco takového
nebyly připravené. Jenže tady ten kluk si objednává sám a dokonce má o jídle lepší představu, než já o svém vínu.
Tady berou rodiče své děti všude s sebou, ať
už jsou jakékoli, nikam je neodkládají. U již odrostlých dětí je vidět, že také
nemají tendenci své rodiče někam odkládat. Možná to spolu nějak souvisí.
Občas mi někdo položí otázku, co by mi v
práci nejvíc pomohlo. Vždycky mě napadne hromada věcí. Ale zrovna teď si přeju,
aby se mé děti „tam venku“ nebály, a aby se ostatní necítili v jejich
společnosti trapně. A jediný lék je, aby obě skupiny byly spolu co nejčastěji.
Když na chvilku zapomenete na všechny ty
principy nějakého inkluzivního vzdělávání, zkusíte to vzít z druhé strany
a zamyslíte se nad tím, co činí lidi šťastnými, jsou to vždy ostatní lidé. A
čím většímu počtu lidí porozumíte, tím větší máte šanci být šťastní.
Koutkem oka pořád sleduju rodinu
v restauraci, výjimečně se nedívám jen na jídlo. Vlastně se už moc ani
netajím tím, že je pozoruju. Prostě mi to dělá dobře. Myslím, že nás tu takových
sedí víc, kteří si užíváme jejich přítomnost.
Rodina odchází z restaurace a na dálku
se loučí s personálem. Kluk je obzvlášť hlasitý – možná proto, že se zde
cítil dobře. Obsluha mává, i ostatní hosté se usmívají. Já číšníkovi naznačuju,
že si dám ještě skleničku vína, číšník se přestal usmívat.
Starám se o autisty, má práce je frustrující.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že je to nejlepší práce na světě. Na lidském
světě je ale kouzelné, že můžete milovat i práci, která prostě taková není.
