21. 1. 2017

Kalhoty & svědomí


   Dalo mi práci, než jsem dětem vysvětlil, že po silnici jezdí auta a že tedy musí chodit po chodníku. Jedno z dětí si našlo kompromis a jde po obrubníku. Vzpomínám si na své dětství, byl jsem stejný. Možná jsem byl taky autista, proběhne mi hlavou. Jenže teď se neustále rozhlížím, jestli nejede nějaké auto, pod které by mi dítě spadlo.

     „Hele, pojď od toho kraje. Mohlo by tě přejet auto.“

   „Nejede,“ ignoruje můj strach.

   Jako na potvoru zrovna skutečně nic nejede, takže mu nemůžu ukázat, jak vypadá přejeté dítě. Ale rozhlížení sem a tam způsobilo, že dítě sebou mrsklo na zem. „Vidíš, za to může ten obrubník,“ poučuju dítě s vědomím, že za ten pád jsem nejspíš zodpovědný já. Ostatní děti si oddechly, že taky nestály na tom proklatém obrubníku.

   „Máma, co tomu řekne máma?“ ptá se a ukazuje na špinavé kalhoty.

   „Co tomu říkám já, tě asi nezajímá?“ Byla to spíše řečnická otázka, takže jsem raději nechtěl znát odpověď.

   Vždycky se hodí mít u sebe někoho, kdo vám pomůže vstát, když spadnete. Někoho, kdo vás podporuje tak dlouho, dokud se nenaučíte hledat oporu sami v sobě. Nedokážu říct, kdy a jestli vůbec takový okamžik u mých dětí někdy nastane, takže to raději dělám pořád dokola.

   „Ukaž koleno, bolí?“ zajímám se a vyhrnuju mu kalhoty.

   „Ty kalhoty…,“ posteskne si. Samozřejmě byly špinavé.

   Vím, co mi chce naznačit, a bohužel není daleko od pravdy. Občas mě ještě udivuje, čeho si rodiče dokážou všimnout. Kdybych jim potetoval dítě, pravděpodobně by na to přišli až v létě u moře. Ale díra na kalhotách? To je něco jiného!

   Kalhoty dáme spolu večer vyprat. „Dej tam radši víc prášku,“ strachuje se. Dítě hledá všechny možné otvory v pračce, kam by se prací prášek ještě mohl nasypat.

   „Ráno budou suché?“ ptá se mě tónem, který zní spíše jako výhružka.

   „Asi ano, ale díra tam bude stejně.“

   „To jsem si mohl myslet,“ výhružku nahradí zklamání.

   Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Blbost. Vždycky něco zkazíte. Ale zapomínáme, že to prostě nevadí. Naopak, může to být někdy i docela dobrý. A když tohle všechno víte, přestanete mít obavy, co tomu řekne vaše mamka nebo jak jinak nazýváte svědomí.

   Přál bych si, aby mé děti věřily, že svět sice není jednoduché místo k žití, ale že to zvládnou a můžou být spokojené. Jen nedokážu teď říct, kolik pádů a pracího prášku to bude stát.

   Podívám se na svá zjizvená kolena a vzpomenu si na své pády. V životě jsem upadl nesčetněkrát. Čím jsem starší, rány se hojí pomaleji, a je úplně jedno, o jaké rány jde. Ale pořád se hojí a dokud tomu tak je, ještě má cenu vstát z postele. A vlastně o to jde.