28. 1. 2017

Autismus & rýma


   Celý týden mrzne. Kromě permanentního autismu mají mé děti i permanentní rýmu, obojí je pro mě dost vyčerpávající.

   Pošlu děti do pokoje, aby se oblékly na ven. Za chvíli mi dojde, jak velkou chybu jsem udělal, protože většina se vrátila oblečená, jako bychom šli na pláž. „Máš na sobě i plavky?“ zažertuju.

   „Mám,“ přizná dítě bez legrace.

 

   Plavky vyměním za punčocháče a přidám ještě jedny kalhoty. Dále tílko, tričko, rolák, navrch bundu, čepici, šálu, rukavice a teplé boty, a pak si dítě vzpomene, že potřebuje ještě na záchod a já polovinu oblečení z něho zase sundám.   

   Jen, co se ocitneme před barákem, už to začne:

  „Je mi zima.“

  „Kdyby ses místo pohádek občas podíval i na předpověď počasí, tak by ti teď zima nebyla,“ pokusím se ho odbýt.

   „Co je to předpověď počasí?“

   Mně je celkem taky zima, ale musím vzít děti aspoň na krátkou procházku. Když jsou celý den zavřené, jejich autismus má moc energie.

   Větší dítě je do mě zaháknuté, to druhé chce raději ruku. Abych nemusel poslouchat řeči o tom, jaký jsem sadista, když je beru v tomhle počasí ven, ptám se jich, jak se měly o víkendu. To vždycky zabere, protože se rozpovídají, jak zlobí rodiče. Možná, že kdyby se rodiče taky zajímali, jak mě přes týden děti zlobí, jejich společný víkend by probíhal jinak. Protože když se o vás někdo zajímá, je daleko těžší dělat mu naschvály.

   Poté, co děti skončí s vyprávěním, při kterém se mi vybaví několik filmů od Alfreda Hitchcocka, zeptají se, kam vlastně jdeme.  

   „Ty maximálně do pekla.“

   „Bude teplíčko,“ začne se jedno z dětí těšit.

   Jsem trochu zklamaný, že má výhružka nezabrala. „Jsou tam ale čerti…,“ zkusím.

  „Budu tahat za ocas.“

   A tak jsem přestal mít o své děti strach, protože i kdyby se jednou dostaly třeba do pekla, mají dost schopností na to, aby se časem dostaly do jeho užšího vedení.

   Opravdu mrzne, takže nám jde od pusy pára. Děti předstírají, že kouří. Aby působily věrohodněji, ulomily si ze stromu kousek větvičky. „Pokud ty cigára nezahodíte, vycházka bude delší,“ pohrozím. Klacíky mizí v dáli a děti to komentují slovy, že jim to stejně nechutnalo.

   Lidé s postižením nestojí o různé výhody. Ty vám totiž k sebeúctě moc nepomůžou, a právě o ní tu jde především. Lidé s postižením si přejí jen stejné podmínky pro život, jako mají zdraví lidé. Nevím, jak moc se mi to podařilo, ale kdyby nic jiného, tak jsem dětem dnes pomohl přestat s kouřením.

   Doma si napustím vanu stejně tak, jako jsem ji napustil i dětem, poté co jsme se vrátili. Nechybí mnoho, abych ve vaně usnul. A stejně jako ony půjdu brzo spát, protože život s autismem prostě unavuje a je úplně jedno, na které straně zrovna stojíte.