8. 10. 2016

Pátek & kalhoty

   Je pátek odpoledne. Děti čekají na rodiče, kteří si je berou na víkend domů.
   „Martinku, někdo zvoní. Já chci otevřít.“ Sice nedokáže říct, co je za den, ale ví, že dnes jede domů.
   „Tak pojď se mnou,“ odpovím mu, protože pro něj jiná varianta stejně neexistuje. Za ta léta už vím, v kolik hodin si jaký rodič pro své dítě přijde. Chlapec se mě drží za ruku, jdeme spolu otevřít dveře a já odpočítávám vteřiny do jeho zklamání.

   „Kde jsou ty mámy?“ zeptá se mě, když zjistí, že bude muset ještě chvíli počkat. Ještě třikrát uslyší zvonek, než půjde domů.
   Mé děti jsou se mnou od pondělí do pátku, rodiče si je z různých důvodů nemohou nechat doma. Fakt, že s jejich dětmi trávím víc dnů než oni, neznamená, že by je neměli rádi. Někdy jde o jedinou cestu jak si lásku ke svému dítěti udržet. Pracuju v oboru, kde se často rozhodujete mezi špatnou a ještě horší variantou.
   Polovina dětí nedojedla oběd a spát už taky nechtěly. Doufají, že celý proces tak urychlí. Upozorním je na skutečnost, že pokud tu zeleninu nedojí, mohl by se rozbít zvonek a pak… Děti mi ukazují prázdné talíře a pro jistotu chtějí, abych šel vyzkoušet zvonek.
   Vyzvedávání dalšího z dětí probíhá už klidněji. Když se můj doprovod dozvěděl, že jde opět o mamku někoho jiného, otočil se a dítěti dotyčné matky začal pomáhat s oblékáním, aby celé předávání co nejvíc urychlil. Maminka se dojímala nad dobrým srdcem mého pomocníka.
   Dítě usadí do auta, chce si ještě promluvit. Mluví o tom, že jsou pro ni náročné už i ty víkendy. Ukazuje mi škrábance na rukou. „Mám i další děti…,“ pronese na závěr a zbytek už poví jen očima. Vracím se zpátky za dětmi a cestou přemýšlím o tom, co jsem v těch očích viděl. Dříve nebo později bude muset jinam – někam, kde bude moct být i přes víkend. Nebylo by to první ani poslední dítě, se kterým bych se takhle loučil.
   Za dveřmi mě překvapí můj pomocník: „Kalhoty jsou kde?“ zeptá se.
   „Jdi se převlíknout,“ dostane jasný pokyn, že teď je na řadě on a má se převléknout do čistého. Sice pro něj mamka přijde později, rozhodně ale nemá v plánu, že by někdy nepřišla.
   Zvoní třetí zvonek. Podle mého úsměvu pozná, že je to pro něj. „Myslíš, že je to pro tebe?“ zeptám se ho.
   „Prostě ano.“
   Předávám ho jeho mamce, usmívá se. Já přemýšlím, kolik škrábanců dokáže každý z nás vydržet, než se opět postavíme před špatnou a ještě horší variantu.