Pořád jsem ještě nepřišel na to, jak
autistické děti zahánějí podzimní depresi. Nechodí do kaváren, nekouří, nepijí
kafe ani víno, místo starých alb U2 se vrací ke starým epizodám Spongeboba
v kalhotách. Letní prázdniny jsou pryč a do Vánoc ještě daleko. Je jen
otázka času, kdy založí „Klub rváčů“.
Je to období, kdy začíná nosit bílé boty.
Nevím to proto, že to ví Tyler Durden, ale proto, že je venku bahno. Takže když
jsme spolu venku na procházce, namíří si to rovnou prostředkem bahna. Beru ho
za ruku a donutím ho zbytek toho Mordoru obejít. Spustí křik, protože musel
udělat pět kroků zcela jinak, než měl v plánu. Jelikož se blíží nějací
lidé, ústa mu zacpu sušenkou. Poté, co se přestane dusit, pokračujeme
v procházce.
První pravidlo klubu rváčů – Mít u sebe vždy
dostatek sušenek.
Potkáváme maminky s kočárky, pejskaře,
běžce, idioty. Ti všichni mají své vlastní kluby a svá vlastní pravidla.
Maminky se na nás usmívají, psi, včetně páníčků, si nás očuchávají, běžci mají
stejně zasrané boty jako my a ti ostatní se domnívají, jak je ten okolní svět zlý,
tak se mu to pokusí aspoň oplatit.
Autisté milují věci, které mají svůj řád a
přesnost. A i když nevím, jak to souvisí s železnicí, cílem naší procházky
je železniční most, respektive vlaky. Vlak zastavuje na mostě, pravděpodobně
čeká, až bude mít volnou kolej. My samozřejmě nemůžeme odejít dříve, než
odjede. Událost musí být dokončena. Vytahuju mobil.
Druhé pravidlo klubu rváčů – Mít u sebe vždy
dostatek dat.
V jeho očích nevidím nějaké velké
nadšení, spíše se v nich zračí úleva poté, co je vlak pryč. Najednou vám
dojde, kolik takových vlaků v životě má a uvědomíte si, jak náročné je být autistou.
Podá mi ruku, je studená. Zima a autismus se
vám někdy dokážou zarýt pod kůži. Proplétá jednotlivé prsty mezi mými, protože
i láska má svá pravidla. Jdete ruku v ruce a nevíte, kdo koho vlastně
zahřívá. Když mu začnou padat kalhoty, uvědomím si, že je čas se pomalu vracet,
protože má už plnou plínku.
Třetí pravidlo klubu rváčů – Mít u sebe
náhradní plínu.
Rychle se stmívá. Jsem unavený, je mi zima a
mám hlad. Jelikož je autismus práce na celý úvazek, na podzimní depresi mám
z nás dvou čas akorát já. V dálce je slyšet vlak a já si říkám, že asi každý má svůj „železniční most“, na který se chodí dívat.
Těším se, až mě večer zahřeje káva nebo víno
a stará alba U2. A pokud se mi někdo zadívá do očí, místo nadšení uvidí
spíše úlevu – stejnou, jakou jsem dnes viděl já.
