Sraz je
na autobusovém nádraží. Těší se většina dětí a všichni rodiče. Odjíždíme
s dětmi na tábor. Jen co se autobus rozjede, potřebují čůrat.
První noc spí děti jak zabité. Na pokoji jsou
po čtyřech, zatím mají tendenci spát každý ve své posteli. Většina personálu se
pomocí vína snaží vyrovnat s nastalou situací. Situace zahrnuje nadbytek
dětí a nedostatek kulturního vyžití a sexu.
Uběhl
první večer - dětem došly sladkosti, personálu víno. Právě začíná tábor. První
výlety vedou do okolí. Jako motivace slouží borůvky v lese a tatranky
v batohu. Cíl je nedaleká rozhledna. Abych dostal děti nahoru, tvrdím jim,
že tam jsou borůvky. Další rozhlednu už vidět nechtějí.
Cestou
jsme potkali ještěrku, kterou děti zaměnily za krokodýla. Podle jejich barvy
ale borůvky nezaměnily. Další zkouškou byl kůň, toho znají. Někteří si ho
chtěli pohladit. Když jsme se s koníkem loučili, minimálně dvě děti šláply
do jeho hovna, které by pravděpodobně nepřehlédl ani Stevie Wonder.
Po pár
dnech začínáte pozorovat ten rozdíl – děti se chovají jinak než v Praze.
Autismus si samozřejmě vezmou na tábor s sebou, ale v Praze nechají
zlozvyky. Najednou je poznáváte znovu, vidíte rozdíl mezi diagnózou a výchovou.
Jde o cenné informace, ke kterým se těžko dostanete někde jinde. Občas se
ukáže, že nejtěžší diagnóza není autismus, ale jejich výchova. Jak se k nim
rodiče chovají, je pro ně někdy ještě větší společenský handicap než bláznivé
stereotypy, problémy s komunikací nebo mentální retardace. Dochází k emoční
retardaci.
V půlce
tábora rozdáme pohledy od rodičů. Jelikož se nechcete dívat do obličeje dítěte,
které nic nedostalo, pohledy jsme koupili a vyplnili my. Na některých se
nacházejí ještě zbytky vína. Při této příležitosti mě napadá, zda nemám napsat
matce o balík.
Jak dny
ubíhají, pomalu se vkrádá stesk. Většině, včetně personálu, se stýská po nějaké
mamince. U personálu se to projevuje častějším telefonováním a pitím vína, děti
normálně brečí. Postupně docházejí síly
a je třeba vytahovat trumfy – oblíbená jídla. Největší atrakcí se stává opékání
buřtů. Společně soutěží, kdo sní více buřtů a kdo bude víc smrdět od ohně. Do
soutěže se překvapivě zapojuje i část personálu.
A to je
možná právě ten okamžik, proč všichni společně jezdíme na tábor – začneme se
k sobě chovat jinak. Obranné mechanismy moc nedrží, protože už prostě není
síla. Najednou slyšíte věci, které jste dříve neslyšeli. Vztah k dětem je
daleko hlubší. A pak už přichází poslední část, kdy vám přestane chutnat víno,
děti přestanou brečet. A to je čas jet domů.
