25. 6. 2016

Zas & nikdy

   Vzpomínám si, kdy jsem vezl dítě na příjem psychiatrického oddělení poprvé. Byl to dospívající kluk. Měl jsem ho rád, proto jsem chtěl jet s ním. Jel jsem si osobně vyslechnout, jak jsem ho podrazil. Do práce jsem se už nevracel, šel jsem z Bohnic do nejbližšího baru. Pil jsem do té doby, než se objevila sebelítost, pak jsem zaplatil.

   Vždy šlo o agresivitu, pokusy o sebevraždu, občas se objevily i nějaké zbraně jako jsou nože. Rodiče těchto dětí už s podobným scénářem počítají, takže dají ke všemu souhlas - jen když to, co se děje u nás, se nebude dít i jim. Jenže se to děje mně, připomínám si v opilosti.
   Abych ho dostal do auta, namluvil jsem mu, že jedeme na nákupy. Miloval nakupování.
   „A budu si moct něco koupit?“
   „Ale jen nějakou drobnost,“ odpovídám tak, aby to působilo věrohodně.
   Všechny věci má už sbalené v autě. Své lhaní si omlouvám tím, že je to tak pro něj lepší. Na cestu nám svítí sluníčko. V autě mi vypráví, jak nemá rád svého nevlastního otce. Poprvé se usměje, až když se svěří, jak se mu podařilo nožem rozřezat nový kávovar, který koupil jeho matce. Směju se s ním, protože jeho nevlastní otec je asi fakt debil.
   Najednou si uvědomí, že nejedeme nakupovat. Ví, kam jedeme. Poznává to, už tam byl. Začne prosit, ať mu dám ještě šanci. Začne vyjednávat. Pořád je ale klidný, což mě trochu sere, protože se tak vkrádají pochybnosti, zda je to skutečně nutné. Začne mě citově vydírat. Děti s postižením jsou v tom poměrně zdatné, s lítostí se setkávají od narození.
   Když jsme na místě, nechce vystoupit z auta. Snažím se mu vysvětlit, že jestli tu chce zůstat co nejkratší dobu, musí se podle toho chovat.
   „A budu se moct ještě někdy vrátit?“ ptá se.
   „To záleží jen na tobě a tvém chování.“ Dobrovolně vystupuje z auta.
   Samozřejmě že už se nikdy nevrátí. Stane se z něho ústavní dítě se vším všudy.
   Jeho odvádí a já jdu předat nezbytné údaje psychiatričce na příjmu. Je možná mladší než já. Na nose má brýle a takovou divnou barvu pleti – tu bude mít asi díky svému zdravému životnímu stylu. Řeknu jí vše, co považuju za důležité. Předáváme si kontakt. Odcházím. Jeho asi už v životě neuvidím.
   Abyste se dostali na takové místo, musíte být nebezpeční sami sobě nebo svému okolí. Jsou i okamžiky, kdy je vaše okolí nebezpečné vám. Někdy je těžké přijít na to, kdo komu je vlastně nebezpečný. Někdy je těžké to unést.