2. 4. 2016

Krokodýl & těstoviny

   Každý člověk očekává, že ve světě najde místo, kde bude vítán takový, jaký je – místo, kde se bude cítit v bezpečí. Kromě ochrany potřebuje i péči a podporu. Žít s pocitem podpory znamená něco jako „žít s větrem v zádech“.


   Všechny naše potřeby v prvopočátku plní děloha. Po narození je plnění našich potřeb na rodičích – nejprve zcela konkrétně například dotykem, později už jen symbolicky, kdy nám začnou do života mluvit.
   Když výchova proběhne dobře, nacházíme uspokojení svých potřeb i mimo svoji rodinu. Dokážeme si vytvořit bezpečný domov, známe smysl našeho života. Umíme své zkušenosti předávat dál. Nebo se můžeme narodit třeba s autismem.
   S plánováním a předvídáním jsou autisté na štíru, takže nám v práci na zdi visí kartičky s denním režimem. Osobně tu postrádám kartičku se symbolem „Chardonnay“.
   Vyrážím s autistou na procházku a ještě než vyrazíme, upozorňuju ho, aby se nechoval jako autista a nedělal ostudu. Dítě autisticky přikyvuje. Zkontroluju, zda má s sebou svoji oblíbenou hračku „krokodýla“ – zástupný předmět, jehož prostřednictvím v náročných situacích komunikuje s okolím.
   Protože je autista a má své stereotypy, musí cestou dupnout na všechny kanály, které potkáme. A jelikož je většina kanálů uprostřed silnice, má za povinnost se alespoň zeptat, zda nejede auto. Když to neudělá, chci mu dát na zadek. Tvrdí mi, že on na zadek nechce, ale jeho krokodýl klidně.  
   Cestou házíme kamínky do řeky. Kačeny si původně myslely, že je jdeme krmit. Už si to nemyslí. Na dětském hřišti potkáváme mladou rodinu s dětmi – mají kýčovitě staršího syna a mladší dceru. Rodiče si nás prohlíží.
   Znám už poměrně hodně rodičů nějak postižených dětí. Pokud se jim první dítě narodilo nějak postižené, chtěli si spravit chuť druhým dítětem. Nesoudím to, každý rodič má právo na štěstí. Znám rodiny, kde se i to druhé dítě narodilo postižené.
   K obědu máme barevné těstoviny s červenou omáčkou. Autisté paradoxně nejvíce ocení, když mají na talíři co nejméně barev. Některé barvy prostě nejí. Pro sladkosti toto pravidlo samozřejmě neplatí. Já mám k obědu univerzální vajíčkový salát, děti mi závidí bezbarevnost mého jídla.
   Po cestě domů si schválně šlápnu taky na jeden kanál, udělá mi to radost. Nutí mě to zamyslet se nad tím, co všechno si z práce vlastně odnáším.
   Autismus už nevnímám – žiju ho. Nic jiného vám totiž časem nezbyde, jinak se zblázníte. Přestáváte jim říkat, co mají dělat. Začnete to dělat tak, jak byste si přáli, aby to dělaly ony. Snažíte se být pro ně vzorem. Mám chuť se napít.