23. 4. 2016

Autismus & nevychovanost

   Jsem s dětmi v divadle na představení. Divadlo je plné zdravých dětí ze základních škol, my jsme jediní autisté. Utvrzuju se v tom, že čím je člověk mladší, tím přirozeněji se chová k nějak odlišným lidem. Ještě nemá v sobě ty předsudky a strach, tak jako dospělí v tramvaji. Škoda že některý věci z dětství zapomínáme…

   Stejně tak mé děti v takových chvílích zapomínají na svůj autismus. Výjimečné chvíle poznáme všichni. Sice na ně reagujeme každý jinak, ale poznáme je. A tak mé děti na určitý okamžik přestanou zázračně slintat a ti, co se běžně nesnesou, sedí vedle sebe. Je kouzelné sledovat, jak nás ovlivňují očekávání druhých.
   I když je to dětské představení, obsah jim stejně uniká. Písničky se jim ale líbí, protože u nich můžou křičet a tleskat. Kdyby začali dělat velký hluk, mám u sebe dostatek bonbónů, abych je mohl případně vydírat.
   Cestou z divadla jedeme metrem. Někteří lidé nás ze soucitu či strachu z nakažlivosti pouštějí sednout. Zbylí stojící autisté se začnou nahlas také úspěšně dožadovat místa k sezení. Pouští nás i nastávající maminka, která došla k závěru, že těhotenství je menší zlo než autismus.
   Rád beru děti někam do centra. Oficiálně je už pryč ta doba, kdy se ústavy, blázince a kriminály stavěly výhradně někde za městem. Jelikož jsou děti naše budoucnost, tak nás pohled na nevychované děti trochu děsí. Ale chápu, že je někdy těžké najít rozdíl mezi autismem a nevychovaností.
   Když dorazíme „domů“, s prvním sáhnutím po klice se opět projeví syndrom ústavního dítěte. Najednou žádné z dětí neví, které přezuvky jsou jeho, a když je najde, nemůže zas trefit správnou nohu.
   „Martine, boty správně?“
   „Jo, ale nohy špatně!“ odpovídám.
   Děti, které se předtím nesnášely, se už opět zase nesnášej. Jsem rád, protože když je nějaké dítě najednou bezdůvodně „hodné“, čeká ho většinou epileptický záchvat.
   Chovat se normálně je pro autistické děti velmi náročné, takže jsou dnes unavení dříve. Jsou to ale pořád děti, takže si svoji únavu nepřipouštějí. Občas mám radost z těch jejich rozmarů, kterými se podobají zdravým dětem.
   Ukládám děti ke spánku. Peřinu jim upravím tak, aby jim z ní nekoukaly nohy. Mají zavřené oči, ale i tak mají potřebu mi vyprávět, co všechno během dne zažily. Vy ale chcete slyšet, že vám děkují a mají vás rádi. Jenže to neřeknou.
   A tak i já jsem večer unavený a stejně tak si svoji únavu nepřipouštím. Mám radost, že si děti den užily, zároveň cítím smutek – hledám nějaké ocenění své práce.  
   Za jak dlouho jdu spát? Za půl láhve.