Některé děti mi ještě stačí říct dobrou noc, jiné jsou natolik unavené, že už skoro spí. Pár se jich pokusí aspoň o nějaký zvuk. Jedno potřebuje ještě upravit peřinu, nohy má venku. „Asi mám malou peřinu,“ upozorní mě.
„Peřinu
máš dobrou, jen si ji měl na šířku.“
„Co to
je na šířku?“ začne se najednou zajímat, aby nemusel spát. Na tváři mu hraje
úsměv. Vzpomenu si, že když jsem byl malý, dělal jsem to samé.
Je osm hodin večer, sedím na gauči a dívám se na televizi. Čekám, až děti pořádně usnou a já budu moct jít domů. Mám kolem sebe chůvičky pro případ, že by se něco dělo. Za ty roky už poznám rozdíl mezi pouhým chrápáním a příchodem například epileptického záchvatu. Jednoduše to zažijete tak často, až to prostě poznáte.
Je osm hodin večer, sedím na gauči a dívám se na televizi. Čekám, až děti pořádně usnou a já budu moct jít domů. Mám kolem sebe chůvičky pro případ, že by se něco dělo. Za ty roky už poznám rozdíl mezi pouhým chrápáním a příchodem například epileptického záchvatu. Jednoduše to zažijete tak často, až to prostě poznáte.
Je
konec dne, jsem unavený. Je to ten druh únavy, kdy ležíte v posteli na
zádech a koukáte do stropu. Často slyším rady, že bych se měl naučit vypnout a
nepřemýšlet o práci, když v ní zrovna nejsem. Často tyhle rady slyším od lidí,
kteří o své práci nepřemýšlí, ani když v ní zrovna jsou. Nikdy jsem netvrdil,
že je to má práce. Práce s lidmi s postižením je životní styl, a ten se
žije.
Jdu
zkontrolovat děti, jak spí. „Kde jsou záchody?“ zeptá se jedno poté, co otevřu
dveře do pokoje. Potřebuje čůrat.
„Jako
vždycky.“
„Ony
zmizely.“
„A kam
asi? Si normálně rozsviť, ne?“
„Tma
nesežere.“
Rozsvěcím na chodbě světlo, aby se nebál. Zatímco čůrá, čekám u záchodu.
Pak ho znova ukládám do postele – musím pohladit jeho i hračku, která leží hned
vedle.
„Co
bude k snídani?“ zeptá se.
„Nic,
jestli už nebudeš spát.“
„Už
spím.“
„Vždyť
mluvíš.“
„Ne
ne!“
Kolem
deváté jdu domů. V tuhle dobu se mnou cestují už jen dělníci a turisté, co
jedou do centra pařit. Doma si všimnu, že se mi už druhý den ve dřezu hromadí
nádobí. Říkám si, že pokud to takhle půjde dál, za pár dnů to nádobí začne žít
už vlastním životem. Dojdu k přesvědčení, že o žádné domácí zvíře nestojím, ani
o penicilin, a pustím se do mytí. Před spaním si ještě otevřu víno. Na chvíli
mě zamrzí, že už zase budu mít špinavé nádobí, ale pro dnešní večer by víno
mohlo zvítězit nad výčitkami.
