Lidé se mě často ptají, jak se mi pracuje, když jsem smutnej. „Musíš být přeci
někdy smutnej, ne?“ zeptají se mě tónem, jako by mi to přikazovali. No nemusím,
ale občas jsem. Že jsem smutný dost často poznám podle dětí, chovají se ke mně
jinak. Většinou jsou potichu a přemýšlejí, co mají dělat. Vlastně mě
napodobují.
„Co
budeme dělat?“ zkouším přijít na nějaký nápad.
„Nic,“
odpoví.
„Tak
to by mohlo klapnout.“
Nakonec
se pokusím překonat a začneme se učit třídit odpad. Je zbytečné jim vysvětlovat
něco o záchraně planety, stačí si jen zapamatovat, že papír je modrý a plasty
žluté. Děti chápavě přikyvují. Poté začnou automaticky třídit odpad podle toho,
co jim chutná a nechutná. Ve finále máme rozdělené odpadky na slupky od
zeleniny, obaly od sladkostí a smíšený odpad.
Z kuchyně se začne
linout vůně.
„Kdo prostře?“ zeptá se
mě jedno z dětí.
„Chtěl bys prostřít?“
„Prostě ano,“ odpoví s
nadšením.
Vím, že to neudělá
správně. Vím to, protože jsem to s ním už zažil stokrát. Jenže mým úkolem není
mít tu práci hotovou co nejdříve. Ten spočívá ve společných činnostech s dětmi,
ke kterým se díky svému postižení běžně nedostanou, a někdy to může být i hloupé
prostírání.
Po chvilce kontroluju,
jak je prostřeno. Někde chybí nůž, jinde vidlička, na pár místech dokonce
židle. Prostírání zadám někomu, kdo je více autistický a dá si s prostírám
větší práci.
K obědu máme špagety s
červenou omáčkou. Děti je milují.
„Můžu si přidat?“ ptají
se.
„Nejdřív dojez to, co
máš na tričku,“ odpovím.
Po obědě vyskládáme
špinavé nádobí do myčky. Když je myčka plná, společně vybíráme program „běžce“,
což je zrychlený režim. Nádobí nebude moc dobře umyté, ale děti mají rády ten
obrázek běžce. Poté se rozběhnou do pokojů, některé doprovázím.
Když jsem byl malý,
důvod jsem asi znal. Během dospívání jsem ho ale zapomněl. Až teď znovu
objevuju kouzlo uspávání. Děti na mě čekají pod peřinou, jiné si přejí přikrýt.
Každé ale chce nějaký dotek. Pracuju s autisty a má práce často spočívá v
činnostech, které mým dětem dělají dobře, i když přesně nevím čím. Často mi to
taky musí stačit.
A tak se vlastně učím,
že můžu být klidně i smutnej. Ale nikdy nemusím být sám. A učí mě to autisti,
kteří už ze své definice o tom něco vědí.
