Kávovar & sušenky

   Někdy se ráno probudíte a uvědomíte si, že byste sami potřebovali asistenta. Ne někoho, kdo by věci dělal za vás - ale s vámi. Přes zeď zaslechnu, jak sousedovi začne zvonit budík. Začne vstávat se mnou. V duchu řeknu Bohu, že jsem si svého asistenta představoval sice jinak, ale že chápu. Posadím se na posteli.

      Když se rozhlédnu po svém bytě, většina mého nábytku mi napovídá, v jaké jsem zrovna místnosti, a co bych tam měl asi tak dělat. Jako každé ráno mi kávovar oznamuje, že jsem se už dostal do kuchyně a že je třeba do něj dolít vodu. Má práce s autisty mě naučila, že nikoli nábytek ale oni vám poví, co a kde se bude dělat.

   Čistím si zuby a v duchu si přehrávám stejné fráze, jaké budu za chvíli opakovat svým dětem. Málem jsem si vynadal, že jsem nepoužil ústní vodu. Cestou do práce v tramvaji usínám. V práci mě teď čeká jen pár dětí, většina přijede až dnes. Po víkendu se jim vždycky vstává hůř.

   „Dobré ráno,“ přicházím k nim do pokoje a snažím se je pomalu budit.

   „Jo,“ odpoví jedno z nich. Oči má stále zavřené.

   Připravím jim oblečení a dám jim dostatek času, aby se probraly. Některé děti začnou utíkat na záchod, jiné si věří víc a jdou pomalým krokem.

   U snídaně se jich jako každé pondělí ptám, jaký měly víkend. Už je jaro, takže někteří rodiče začali zase jezdit na chatu. Většinou to poznám podle toho, že jsou děti o něco víc špinavé. „Jak bylo na chatě?“ zajímám se, i když vím, jaké odpovědi se mi dostane, protože špinavé děti často znamenají spokojené děti.

   Po snídani přichází čištění zubů. Hned zkraje připravím pro děti ústní vodu. Čištění probíhá zcela standardně – děti jedí pastu, koušou kartáček a plivou pastu na zrcadlo. Přemýšlím, jak jim tu činnost zpříjemnit. Vychází mi z toho akorát představa, kdy dětem dávám pastu místo na kartáček na sušenky. Nápad zavrhnu.

   Loučím se s dětmi, vyrážejí do školy. „Neboj, budu hodnej, věř mi,“ slíbí mi jedno z dětí. Pod slovem hodnej se skrývá skutečnost, že třídní učitel nebude mít poškrábané ruce a poplivaný obličej.

   „To bych byl moc rád.“

   „A v pátek pojedu domů?“

   „Ano, v pátek pojedeš domů, ať už budeš hodnej nebo ne,“ snažím se ho uklidnit.

   Všechny děti se těší, až pojedou opět domů. Vždycky budou raději doma, než se mnou. A tak by to mělo být. Já bych se měl akorát snažit o to, když už tu musí být, aby byly rády, že tu jsou zrovna se mnou.