„Kdy už tam budem?“ je nejčastější otázka, která mě následující dva
týdny čeká. Až když je zodpovězená tahle otázka, přijde dotaz na to, kam
se vůbec vlastně jde. A bude se někam chodit každý den, protože jsem
s dětmi na táboře.
Děti
pomalu vstávají a ještě se zavřenýma očima se mě ptají, co dnes budeme dělat.
„Půjdeme na rozhlednu.“ Své nadšení projeví tím, že se opět přikryjí peřinou.
„Vstávejte! Bude to sranda,“ snažím se je navnadit.
„Nebude,“ ozve se zpod peřiny.
„A když s sebou vezmu tatranky?“
Za chvíli jsou děti už umyté a snídají chleba s marmeládou.
Kolem penzionu, kde jsme ubytovaní, jsou samé kopce a lesy. Děti ani
jedno z Prahy moc neznají. „Ne že tady budete řvát,“ varuju je v lese. „Tady
bydlí zvířátka.“
„A jaký?“
„Lesní,“ odpovím vyhýbavě, protože se v televizi dívám na dokumenty z
Antarktidy, a ne z lesa.
„Například?“
„Například tučňák,“ zkusím svoje znalosti z televize.
„Hurá,“ ozve se.
Trávíme čas v přírodě a na dětech je znát jiný druh únavy oproti tomu,
když ho trávíme ve městě. Děti víc spí a méně se vztekají a brečí. Já si pak
uvědomím, kolik podob vlastně mají, a jak moc je ještě neznám. I já jsem
teď jiný. Taky víc spím. Ale vztekám se pořád stejně, protože tu není signál.
„Kdy už tam budem?“
„Ještě tak jednu tatranku,“ odhaduju vzdálenost k rozhledně.
Cestou zpátky si vyprávíme, co nás všechno
čeká, až se z tábora vrátíme. Některé děti vzpomínají na mámu, někteří
zaměstnanci také.
Chytají
se za ruku, jsou unavené. Všechno jsme už snědli, takže jediná motivace, kterou
jim můžu nabídnout, je skutečnost, že se už vracíme zpět na oběd. Potřebuju ale,
aby to ještě úplně nevzdávaly, takže jim raději neprozradím, co máme
k obědu.
