Pokaždé, když přijedeme na tábor, chtějí
děti vidět, kde spím a jak vypadá můj pokoj. Nevím, jestli je uklidňuje fakt,
že je stejně neútulný jako ten jejich, nebo skutečnost, že zase poznaly něco
z mého života, co jim běžně neukazuju. Trávím s nimi většinu jejich
času, znám je dobře, ale kolik toho vědí ony o mně? Možná lépe – kolik jsem
ochotný jim toho vlastně ukázat? To je teď ale jedno, protože je šest hodin
ráno, a právě mi vstoupilo do pokoje dítě:
„Máš ranní?“ zeptá se. Služby asistentů jsou
rozdělené na ranní a odpolední.
„Ne, uvidíme se až odpoledne. Teď prosím
zavři.“
„A nevíš, kdo má ranní?“
„Rád bych ještě spal.“
„To je jasný, když máš ranní.“
„Zavřeš ty dveře.“
„Tak já je zavřu, abys mohl spát.“
„Děkuju.“
„Za kliku?“
„Zavři ty dveře!“
První dobrovolné setkání s dětmi je až
u oběda, dopoledne byly v bazénu. Vyprávějí mi o tobogánu, vířivce a
plavčíkovi, který byl na ně tak hodný, že jim půjčil plovací vestu. „A jak sis
ji zasloužil?“ zajímám se.
„Topil jsem se,“ odpoví dítě popravdě.
Po obědě rozdáváme pohledy. Děti se radují,
že jim přišly pohledy, a já mám radost s nimi, protože mi mobil právě
oznámil, že mi došla výplata.
Společně malujeme. Nikdy jsem tak úplně
nepropadl kouzlu malování, ale na dětech mě fascinuje, jak jim dáte do ruky
pastelku a ony už prostě vědí, co s ní mají dělat. A možná to tak je se vším –
možná že často víme, co bychom měli dělat, jen občas čekáme na tu správnou
pastelku.
Požádám děti, aby rodičům namalovaly
obrázek, jak se tady měly. Holčička s rozbitým kolenem okamžitě sahá po
červené pastelce. „A nechci na obrázku vidět žádnou krev,“ upozorním je.
Holčička odloží pastelku a vzdychne.
„Mohli bychom si zahrát nějakou hru,“
navrhuju po chvíli.
„Třeba Minecraft,“ zbystří jedno
z dětí.
„…nějakou hru venku na zahradě,“ snažím se
upřesnit svoji představu.
„To nevím, jak tam chcete hrát Minecraft.“
