Že už nastal čas pomalu nakupovat dárky pod
stromeček bezpečně poznám podle toho, že jsou mí přátelé zvaní na různé vánoční
večírky. Ti, co si již pořídili děti, tedy kamarádi v mém věku, jsou
pozvaní dokonce i na vánoční besídky do škol a školek.
A i když mě mamka pokaždé, když se potkáme,
vlídně osloví: „Ráda bych se stala babičkou, dožiju se toho někdy?“, jedinou
besídku, kterou pravidelně navštěvuju, je besídka u nás v práci. Jednak
jsem zvaný a jednak je vždycky připravené pohoštění.
Na vánoční besídku chodím ale ještě
z jednoho důvodu. Všímám si, jak děti během ní zapomínají na svůj autismus.
Ne že by nějak zázračně odešel. Vánoce se jen na chvíli stanou silnější než
autismus.
„Ježíšek se už blíží,“ upozorní mě
autistická dívka s nadějí v hlase a dál zdobí stůl cukrovím, protože
se k nám zatím blíží akorát vánoční koledníci. Nechce se mi ji zklamat,
tak se jí snažím vysvětlit, že je Ježíšek samozřejmě už na cestě, ale i tak to
potrvá ještě pár dnů. „Těm chlapům to ale trvá,“ posteskne si a já přemýšlím,
jestli má na mysli koledníky nebo Ježíška.
O Vánocích se dějí různé zázraky, autismus
se vyléčit nedá. Věřím, že si každý rok nějaký rodič něco podobného ale přeje. Sám
si každý den v práci ověřuju, že zázraky prostě neumím, i když se často ráno
probouzím s tím, že bych to přece jen mohl dokázat.
Děti uslyší zvonek ohlašující, že koledníci
jsou už za dveřmi. Rok co rok nás navštěvují ti stejní. Jedinou jejich odměnou
je dětská radost. Připomínám si tak, že jsou pořád na světě ještě lidé, kterým
to prostě stačí. Při příchodu muzikantů se snažím děti trochu vyhecovat:
„Kdo si myslíte, že přijde?“
„Maxim Turbulenc,“ ozve se dětský hlas.
„Někdo hubenější,“ uvedu právě vcházející
koledníky. Rozezvučí se potlesk a jekot jako kdysi při koncertech The Beatles. Jekot
souvisí s tím, že jsem zhasnul a nechal hořet jenom svíčky.
Muzikanti začnou hrát známé vánoční koledy,
děti najednou ožijí. Začnou zpívat, některé přidají i tanec. Vypadají šťastně a
řekl bych, že se tak skutečně i cítí. Je to jedna z mála věcí, které jim
závidím – nebojí se být šťastní. Díky atmosféře a zábavě zapomínají na své
rituály. Pár jich samozřejmě přetrvá nezávisle na vánoční atmosféře, jako
například tajné ujídání čehokoliv, co obsahuje cukr.
Za okamžik se ke mně přijde schovat jeden
chlapec. Ne že by se bál, ale má takovou radost, až si s ní neví rady. A tak
se chvíli raději držíme za ruce a posloucháme koledy, než aby v návalu emocí
někoho poškrábal. Nemusíte být ani autista, abyste věděli, že i se štěstím
musíte umět zacházet, jinak někdy bolí.
Ne
všechny děti zpívají. Na některých je vidět, že se bojí otevřít pusu, aby jim z ní
nevypadly vanilkové rohlíčky. Koledníci se je ale nebojí vtáhnout do hry a
postupně se jich ptají, jakou koledu by si přály zahrát:
„A ty chceš co?“ zeptá se houslista.
„Ještě támhle tu kokosovou kuličku,“ ukazuje
dítě prstem na talíř s cukrovím.
Muzikanti se nenechají odradit a pokusí se o jiný trik. Rozdají jim drobné
hudební nástroje. Děti nejdříve zkouší, zda jsou nástroje k jídlu a jaký
největší kravál lze s nimi udělat, a pak se už soustředí na koledy.
Usměju
se nad tím, jak pořád mají potřebu poznávat svět a že možná mají daleko větší
přehled o tom, co všechno se dá jíst a co dělá největší rámus. Těší mě to.
Protože dokud budou mít v sobě potřebu poznávat, pokaždé najdou něco, co jim
udělá radost. A pokud ne, vždycky si můžou na YouTube pustit vánoční kamion
s Coca-Colou, což je naše taková vánoční jistota.
Časem je na některých dětech vidět, že je pomalu přepadává únava. Naivně
jim nabízím, že je odtrhnu od sladkostí a půjdu se s nimi umýt.
„Až
budeš chtít jít spát, tak mi klidně řekni.“
„Cukroví,“ obdržím díky únavě jednoslovnou odpověď.
„Hele,
máme toho hodně, určitě zbyde i na zítra,“ pokouším se ho uklidnit. „Schovám ti
ho třeba k zítřejší svačině. Co říkáš?“
Chvíli přemýšlí a pak uklidní zase on mě: „Já si dám tu zítřejší svačinu
radši už teď.“
