Byly podzimní prázdniny, škola byla zavřená
a já jsem přemýšlel o nějakém náhradním programu. Napadlo mě, že by se jim
mohlo líbit v leteckém muzeu, protože děti jsou fascinovány čímkoliv, co
je většího než ony od letadel po Halinu Pawlowskou, a dokonce tam mají i bufet.
Děti nápad s muzeem okamžitě nadchnul.
„Co všechno tam mají?“ zeptalo se okamžitě
jedno z nich.
„Mají tam letadla od první světové války do
současnosti.“
„A párek v rohlíku tam mají taky?“
projeví svůj zájem.
Kromě naší autistické skupinky u vchodu
čekají většinou tátové se svými syny. Napadá mě, jestli se kromě letadel někdy
těší i z toho, že mají zdravé děti. Tátové na nás vrhají kradmé pohledy,
což jim nemám za zlé. Patrně se víc vyznají v letadlech než
v autismu.
Trasa v muzeu je chronologicky
naplánovaná, takže svoji prohlídku začínáme první světovou válkou. Děti se
oprávněně ptají, v jakém roce bude přibližně ten bufet. „Až skončí druhá
světová, půjdu vám něco koupit,“ uklidním je.
U vchodu z jednoho z hangárů visí
cedule s nápisem „Volně pobíhající
děti budou odchyceny a prodány do cirkusu.“ Nahlas upozornění přečtu
s tím, že by se mě už konečně mohl někdo chytit za ruku. Děti si ale
upozornění vysvětlí po svém a schválně všude pobíhají s nadějí, že by se
mohly dostat zadarmo do cirkusu.
Jenže ať už jsme děti nebo dospělí, všichni
utíkáme jen do té doby, dokud se máme kam vrátit. Takže za chvíli ke mně
přiběhne jedno z dětí, že by si přálo za něco pochválit.
„A jako za co?“ zeptám se.
„Něco vymysli.“
„Že bys mi chvilku přestal utíkat?“
„To se ti moc nepovedlo, Martine,“ napomene mě.
Procházíme jednotlivými hangáry a potkáváme
návštěvníky, jak debatují nad jednotlivými částmi letadel. Řeší aerodynamiku,
nosiče raket nebo třeba podvozek. Já se snažím své děti upozornit, že některá
letadla jsou například různě vyzdobena. Jedno svojí kresbou připomíná žraloka,
druhé má na trupu namalovaného čerta. „Tím určitě strašili nepřátele,“ napadne
jedno z dětí.
Svačíme v bufetu a konečně jsme si
začali kromě letadel všímat i ostatních lidí. Na některých návštěvnících ale
vidím rozčarování. Tváří se, jako by mé děti nemohly nikdy pochopit tajemství
bombardéru B-2 Spirit. A mají pravdu, ani já sám neznám to tajemství. Jenže má
práce nespočívá v tom, abych ho rozkryl. Ale poznal jsem jiná tajemství. Například
taková, že si letecké muzeum mohou užít i lidé, kteří letadlům vůbec nerozumí.
Sám se kolikrát přistihnu v situacích, kdy své společnosti v hospodě
nerozumím, ale těší mě v ní být.
Stejně tak mnohdy nerozumím svým dětem, ale těší mě být v jejich
společnosti.
