Čeká na mě u branky. Je netrpělivá, kýve se ze strany na stranu. Povídá
si sama pro sebe. Volám na ni, že vezmu ještě něco dobrého na svačinu a už
vyrážíme. „Hlavně něco dobrého,“ ozve se.
Za brankou mě chytne za ruku. „Dejte mi tu růžovou ruku, pane učiteli.“
Vyká mi a oslovuje mě pane učiteli, protože je za ta léta už tak naučená.
„Říkej mi normálně Martine, jestli chceš.“
„Chci,“ odpoví a postupně proplétá své prsty mezi mé.
„Půjdeme
na hřiště a tam si dáme sváču, dobře?“
„Nebo můžeme jíst klidně už cestou…“
„Nebo můžeme zůstat doma a jen jíst,“ pokusím se o vtip.
„To bychom mohli.“
Vysvětlím
jí, že to bychom nemohli a vyrazíme směrem k hřišti.
Pokud
je naštvaná, chodí jen po levé straně, ale dnes nám cesta ubíhá bez komplikací.
To na ní obdivuju, protože když jsem naštvaný já, odmítám chodit vůbec. I když
jsme dnes už oba dospělí, svoji dospělost si dokazujeme každý po svém.
Vztahy jsou pro ně specifické. Práce s autisty spočívá mimo jiné i v
neustálém hledání optimální blízkosti. Například se jí těžko rozeznává, kteří
lidé jsou cizí a nemusí je zdravit, a které by naopak pozdravit měla.
Někteří kolemjdoucí mají na vodítku psa, mé autistické děvče pozdraví
štěkotem i jeho.
„Tohle ale nemají rádi,“ upozorním ji.
„A co mají rádi?“
„Zkus je třeba pohladit.“
Radu
si vezme k srdci a o pár minut později pozdraví psa a páníčka pohladí.
Trhá ze stromů listí. List si prohlédne a pak zahodí. Nemyslím si, že by
se nějak zvlášť zajímala o stromy, prostě jí to jen dělá dobře. Sám dělám
spoustu nesmyslných věcí, když potřebuju zahnat nudu. Vlastně můžu být rád, že třeba
nekouří. Trpí autismem a jak znám její vztah k rituálům, kouřila by
pravidelně.
Na hřišti si pochutnáváme na sušenkách BeBe Dobré ráno a zjistili jsme,
že se dají pohodlně jíst i odpoledne. Chytne mě zase za ruku, má jí celou od
drobků z těch sušenek. V tichosti pozorujeme malé děti a jejich
maminky. Napadá mě, jestli vnímá rozdíl mezi sebou a těmi zdravými dětmi. Jednou
se jí na to zeptám.
