22. 2. 2017

3 odstavce & Ulice


   Mé děti mají rády seriál Ulice. Skutečnost, že si tenhle seriál zamilovali právě autisté, o tom seriálu něco vypovídá. Sedíme u televize, jedno z nich si na mě položí hlavu – díváme se společně. Intuitivně mě vezme za ruku. Po jeho hyperaktivitě není ani památky, autismus taky nepotřebuje a jediná jeho diagnóza, která se projeví, je puberta.
   Občas mě zkouší různě provokovat, ale místo abych se rozčiloval, pohladím ho. Ono provokovat někoho, kdo vás hladí, jde blbě, takže to vzdá. Otočí se na bok a já už vím, že za chvíli usne. Když seriál končí, uvědomím si, že autismus, stejně jako Ulice, je nadosmrti.
   Odvedu ho do pokoje a popřeju mu dobrou noc. Už neodpoví, jen něco zabručí. Než odejdu domů, vypnu televizi. Autismus ale vypnout neumím a ani se o to nepokouším. Jen se ho občas snažím ztišit.