Mé děti
mají rády seriál Ulice. Skutečnost, že si tenhle seriál zamilovali právě
autisté, o tom seriálu něco vypovídá. Sedíme u televize, jedno z nich si na
mě položí hlavu – díváme se společně. Intuitivně
mě vezme za ruku. Po jeho hyperaktivitě není ani památky, autismus taky
nepotřebuje a jediná jeho diagnóza, která se projeví, je puberta.
Občas mě zkouší různě provokovat, ale místo
abych se rozčiloval, pohladím ho. Ono provokovat někoho, kdo vás hladí, jde
blbě, takže to vzdá. Otočí se na bok a já už vím, že za chvíli usne. Když
seriál končí, uvědomím si, že autismus, stejně jako Ulice, je nadosmrti.
Odvedu ho do pokoje a popřeju mu dobrou noc.
Už neodpoví, jen něco zabručí. Než odejdu domů, vypnu televizi. Autismus ale
vypnout neumím a ani se o to nepokouším. Jen se ho občas snažím ztišit.