4. 8. 2016

Smrt & vinobraní

   Pamatuju si přesně, kdy jsem ho slyšel naposledy. Byl jsem na vinobraní. Volal mi kolega z práce a ptal se, co má dělat. V dálce byl slyšet křik dítěte. Znal jsem ten křik. Něco jsem mu poradil, a pokud by to nezabralo, ať zavolá šéfové. Během noci to dítě odvezli do nemocnice. Já pil dál víno a bavil se. Dítě za dva dny v nemocnici zemřelo, prasklo mu střevo.

   Byl to jak se říká nízkofunkční autista. Jelikož měl k autismu ještě hromadu dalších onemocnění, péče o něj byla hodně náročná. Jeho rodiče ho navštěvovali zhruba jednou za rok. Intervaly se časem prodlužovaly. Jelikož své rodiče viděl jednou za rok, neměl kdy pochopit, že jde o rodiče. A jelikož některé zaměstnance viděl až příliš často, těžko mohl uvěřit, že jde jen o zaměstnance. A tak jsem ho měl prostě rád.
   Po vinobraní jsem měl ještě dva dny dovolenou, abych vystřízlivěl, takže jsem se o jeho smrti dozvěděl po telefonu. Sebelítost jsem topil dál v cigaretách a alkoholu, vztek v sexu. Firemní supervizor měl předpoklad, že tahle situace ukáže, jak dokážeme všichni držet spolu a navzájem se podpořit. Tak jsem všechny poslal do prdele, což jsem si zpětně uvědomil až díky výplatní pásce.
   Zemřelo dítě, muselo se tedy zjistit, čí je to vina. Fáze truchlení byla nahrazena fází podezírání a strachu. Nejdříve se kontroluje, co jste zapsali, že jste udělali, poté se doptává, co jste skutečně udělali. Mé vinobraní nikoho nezajímalo, zbytek střízlivého kolektivu podléhal vyšetřování.
   Mohli jsme se zúčastnit pohřbu, kde jsem po dlouhé době viděl jeho rodiče. Pohřbu se zúčastnily i některé autistické děti. Po obřadu si rodiče přišli pro věci - chtěli slyšet, jaký jejich syn byl. Něco takového se těžko popisuje, tak jsem se pokoušel vyprávět, jak jsem se cítil, když jsem byl s ním. Rodiče pak začali mluvit o sobě. Hněv vystřídal smutek.
   Prošel jsem si obdobím, kdy jsem si sám sobě namlouval, že pokud pracujete s dětmi, a ještě vám žádné nikdy nezemřelo, nemůžete se o ně nikdy dobře starat. Namlouval jsem si, že je to vlastně dobrá zkušenost. Není, je to na hovno. A někdy se ptám sám sebe, jestli to není vlastně naopak – jestli se s touhle zkušeností dá dělat má práce ještě dobře. 
   Jenže paměť je kouzelná. Vím, že si nejvíce pamatujeme emočně nabité zkušenosti, a je celkem jedno, zda jsou pozitivní či negativní. Ale nemohu se prostě ubránit dojmu, že ta svinstva postupem času tak nějak zapomínám. Možná i proto občas cítím, jako bych se měl dobře. Občas…