Štěstí & inteligence

   Dívám se, jak jedno z mých dětí hladí druhé. Dělá to stylem, jako by z něho chtělo něco setřít – možná smutek, co já vím. Myslím, že to musí i trochu bolet. Když za chvíli přestanou, obě děti se tváří spokojeně. Pokrytec by mohl říct, že jsou šťastné, protože jsou hloupé. Ale štěstí s inteligencí nijak nesouvisí. Dotek je forma komunikace, při které hladíte i sami sebe.

Alimenty & odpadky

    Když máte blbej den, nikdy si nedržte agresivní klienty za zády – vycítí to, znejistí, dostanou strach a udeří vás. Tahle rada by se asi dala směle aplikovat klidně i v bankovnictví. Ale já pracuju především s autisty. Někteří z mých autistů jsou agresivní a já mám někdy blbej den.

Místo & čas

   Někteří rodiče nechávají své děti rovnou u branky, jiné je doprovodí alespoň do šatny. Ani jedno z dětí nebrečí, už si zvykly. V šatně má každé z dětí svůj věšák, pozná ho podle fotky. Při příchodu ale většinou nemají čas hledat svoji fotografii, takže to v šatně vypadá, že bundy vlastní jen jedno dítě.

Tanga & seberealizace

   Návštěva koupelny je pro mé děti něco jako chození do práce. Když se blíží ten okamžik, většinou začnou tvrdit, že se nemohou z důvodu nemoci dostavit, případně že se objevila jiná nečekaná překážka.

    „Skoč si pro pyžamo.“

   „Kde je?“ ptá se.

   „Tam kde sis ho nechal,“ odpovím. Schválně odchází na opačnou stranu, než by měl.

Autismus & trsátko

   V čem spočívá má práce s autisty?

   Autismus je odvozen z řeckého slova autos – sám. Tomu odpovídá i obraz na dětském hřišti. Na každém konci houpačky sedí jedno z mých dětí. Polovina dětí visí díky své nízké váze ve vzduchu. Mám tedy dost času na to, abych jim připravil svačinu. Když je svačina hotová, těžší děti se ke mně rozběhnou, ti lehčí nejdříve spadnou a pak se rozběhnou také.

Klub & rváčů

   Pořád jsem ještě nepřišel na to, jak autistické děti zahánějí podzimní depresi. Nechodí do kaváren, nekouří, nepijí kafe ani víno, místo starých alb U2 se vrací ke starým epizodám Spongeboba v kalhotách. Letní prázdniny jsou pryč a do Vánoc ještě daleko. Je jen otázka času, kdy založí „Klub rváčů“.

Pátek & kalhoty

   Je pátek odpoledne. Děti čekají na rodiče, kteří si je berou na víkend domů.

   „Martinku, někdo zvoní. Já chci otevřít.“ Sice nedokáže říct, co je za den, ale ví, že dnes jede domů.

   „Tak pojď se mnou,“ odpovím mu, protože pro něj jiná varianta stejně neexistuje. Za ta léta už vím, v kolik hodin si jaký rodič pro své dítě přijde. Chlapec se mě drží za ruku, jdeme spolu otevřít dveře a já odpočítávám vteřiny do jeho zklamání.