Je pátek odpoledne. Děti čekají na rodiče,
kteří si je berou na víkend domů.
„Martinku, někdo zvoní. Já chci otevřít.“
Sice nedokáže říct, co je za den, ale ví, že dnes jede domů.
„Tak pojď se mnou,“ odpovím mu, protože pro
něj jiná varianta stejně neexistuje. Za ta léta už vím, v kolik hodin si
jaký rodič pro své dítě přijde. Chlapec se mě drží za ruku, jdeme spolu otevřít
dveře a já odpočítávám vteřiny do jeho zklamání.
„Kde jsou ty mámy?“ zeptá se mě, když
zjistí, že bude muset ještě chvíli počkat. Ještě třikrát uslyší zvonek, než
půjde domů.
Mé děti jsou se mnou od pondělí do pátku,
rodiče si je z různých důvodů nemohou nechat doma. Fakt, že s jejich
dětmi trávím víc dnů než oni, neznamená, že by je neměli rádi. Někdy jde o
jedinou cestu jak si lásku ke svému dítěti udržet. Pracuju v oboru, kde se
často rozhodujete mezi špatnou a ještě horší variantou.
Polovina dětí nedojedla oběd a spát už taky
nechtěly. Doufají, že celý proces tak urychlí. Upozorním je na skutečnost, že
pokud tu zeleninu nedojí, mohl by se rozbít zvonek a pak… Děti mi ukazují
prázdné talíře a pro jistotu chtějí, abych šel vyzkoušet zvonek.
Vyzvedávání dalšího z dětí probíhá už
klidněji. Když se můj doprovod dozvěděl, že jde opět o mamku někoho jiného,
otočil se a dítěti dotyčné matky začal pomáhat s oblékáním, aby celé
předávání co nejvíc urychlil. Maminka se dojímala nad dobrým srdcem mého
pomocníka.
Dítě usadí do auta, chce si ještě promluvit.
Mluví o tom, že jsou pro ni náročné už i ty víkendy. Ukazuje mi škrábance na
rukou. „Mám i další děti…,“ pronese na závěr a zbytek už poví jen očima. Vracím
se zpátky za dětmi a cestou přemýšlím o tom, co jsem v těch očích viděl.
Dříve nebo později bude muset jinam – někam, kde bude moct být i přes víkend.
Nebylo by to první ani poslední dítě, se kterým bych se takhle loučil.
Za dveřmi mě překvapí můj pomocník: „Kalhoty
jsou kde?“ zeptá se.
„Jdi se převlíknout,“ dostane jasný pokyn,
že teď je na řadě on a má se převléknout do čistého. Sice pro něj mamka přijde
později, rozhodně ale nemá v plánu, že by někdy nepřišla.
Zvoní třetí zvonek. Podle mého úsměvu pozná,
že je to pro něj. „Myslíš, že je to pro tebe?“ zeptám se ho.
„Prostě ano.“
Předávám ho jeho mamce, usmívá se. Já přemýšlím,
kolik škrábanců dokáže každý z nás vydržet, než se opět postavíme před
špatnou a ještě horší variantu.
