Návštěva koupelny je pro mé děti něco jako
chození do práce. Když se blíží ten okamžik, většinou začnou tvrdit, že se
nemohou z důvodu nemoci dostavit, případně že se objevila jiná nečekaná
překážka.
„Skoč si pro pyžamo.“
„Kde je?“ ptá se.
„Tam kde sis ho nechal,“ odpovím. Schválně
odchází na opačnou stranu, než by měl.
Má trpělivost je u konce, až když ho začne hledat v myčce na nádobí. Odvedu ho na pokoj a ukazuju na postel, kde leží jeho pyžamo. „Martínku, podívej!“ zvolá překvapeně. Odcházíme do koupelny a cestou s sebou bereme různé hračky. Následně je roztřídím a nechám mu jen ty, které mohou do sprchy.
Postižené děti jsou více zranitelné, protože
mají méně možností, jak naplňovat své potřeby a přání. Svoji
zranitelnost si uvědomují, protože kupodivu i postižení lidé mají emoce. Takže
jejich práce je, aby mi daly nějak najevo, jak se cítí, a má práce je, abych to
poznal a vzal s sebou do sprchy takové množství hraček, aby se nemusely bát.
Svlíká si svršky a já se zarazím až u jeho
spodního prádla, které vzdáleně připomíná tanga. Při bližším pohledu zjistím,
že má obráceně slipy.
Jelikož chci, aby mi do té sprchy vůbec
vlezl, začneme se spolu nejdříve věnovat něčemu jinému – vybíráme hračky, které
se umyjí jako první. Postupně ukazuje hračkám, kde všude je potřeba se namydlit.
Předstírám svůj údiv nad jeho šikovností. Autismus vás potřeby úcty a uznání
nezbaví, takže pro změnu zase on předstírá, že ho to vlastně nijak
nepřekvapuje.
Všude je
spousta pěny, ve sprše to začne klouzat. Prosím ho tedy, aby si sedl na zadek.
„Na kterej?“ zeptá se.
„Na ten svůj.“
Hraje si ve sprše a koutkem oka neustále
sleduje, jestli se na něj dívám. Ono dělat kraviny, aniž by si toho někdo
všiml, je celkem nuda. Ale i ta kravina pro něj může představovat něco, čemu my
v dospělém světě říkáme seberealizace a co nás stojí mnoho úsilí.
Kromě něho musím utřít ještě další milion
hraček. Obléká si pyžamo. Ptá se mě, jestli ho má správně. Když mu povím, že ho
má naruby, odpoví mi něco v tom smyslu, že tomu nerozumím a utíká pryč.
Jejich práce je, aby mi daly nějak najevo,
jak se cítí, a má práce je, abych to poznal. A podle čeho poznám, že jsem svoji
část odvedl dobře? Tak, že utíká pryč a zároveň je zvědavý, co já na to.
Přijdu
domů a přemýšlím, jestli bych své pyžamo taky nehledal v myčce na nádobí,
kdybych nějaké pyžamo a myčku měl. Do koupelny si místo hraček vezmu víno a
doufám, že rozpozná, co cítím. Svoji část jsem už odvedl…
