Děti
se postupně probouzí po poledním klidu a schází po schodech dolů do společenské
místnosti na svačinu. Každý z autistů se pustí do svého štrůdlu, někteří i
do štrůdlu, který jim nepatří.
„Hele, to se nedělá, sníst někomu jídlo,“
napomenu zloděje. „Tak mu řekni aspoň promiň.“
„Promiň, bylo to dobrý,“ projevil zloděj
upřímnou lítost. Já jsem zatím odešel pro další porci, abych odškodnil
poškozeného.
Po svačině nás čeká odpolední program, na
vycházku si beru dospívajícího chlapce a dívku. Část cesty strávíme
v autobuse, kde se u každého z nich bude autismus projevovat jinak.
Chlapec bude vyjmenovávat stanice, které nás ještě čekají. Dívka bude zase
zapínat všechny otevřené tašky a kabelky, případně někomu dopne nějaký ten
knoflík. Událost musí být dokončená.
Co v takových situacích dělám? Nemůžu
změnit jejich diagnózu. Ale snažím se jim vždy předem popsat, co je čeká a na
co by si měli dát pozor. Především ale minimalizuju škody. Takže když chlapec
vyjmenovává stanice, nemusí to řvát tak, aby to vadilo ostatním cestujícím.
Dívce dám zpravidla na hlídaní náš batoh, který má tolik zipů, že jí to na
nějakou dobu zaměstná.
Neznamená to, že bych si svých dětí nevážil.
Naopak! Jen je někdy lepší odvést jejich pozornost, než aby si od někoho vyslechly
pojednání na téma Takoví lidi by vůbec
neměli jezdit autobusem. I beztak potkají dost blbců.
„Já už chci na výlet!“ dochází dívce
trpělivost.
„Hele, tak zatím postav tuhle skládačku,“
podávám jí puzzle s motivem lesních víl. „Já zatím připravím do batůžku
ještě nějakou svačinu.“
„Nejsou těžký?“
„Nejsou! Koukni, jak jsou ty víly hubený,“
pokusím se vtip, který přijde vtipný jenom mně.
Koutkem oka pozoruju dívku, jak jí dílky
postupně zapadají do sebe. Usmívá se, dělá jí to radost. Vlastně se poměrně
často ve své praxi setkávám s tím, že si mé děti, nebo i dospělí autisté
moc nevěří. Spoustu činností dělal někdo za ně. Většinou stačilo, když během
dne nic nerozbili, včetně sebe. O to víc jsou pak překvapení ze všeho, co
nakonec dokážou. Nejde jen o ten jejich úsměv. Jde i o tu hrdost, která
z nich pak vyzařuje.
Dívka má za chvíli složených všech 54 dílků.
Dotáhne mě ke stolu, abych si prohlídl její úspěch.
„A zavolej to domů, abych tam taky měla
pochvalu,“ nakáže mi.
„A komu to mám zavolat? Mamince, tatínkovi?“
„Maminkovi.“
„Děkuju, teď jsi mi hodně pomohla. Tak pojď
na autobus.“
