Řekl bych, že poprázdninové návraty jsou
stejně těžké jak pro děti, případně dospělé klienty, tak i pro personál. A
stejně tak jako u dětí je i u některých zaměstnanců lepší, když je raději
přivedou rodiče, aby si to cestou nerozmysleli.
„Těšil ses?“ zeptám se prvně příchozího a
vezmu mu batoh, kde má oblečení na týden.
„Jo, těšil.“
„Tak to mám radost.“
„Ale pak jsem si to rozmyslel,“ odpoví a mě
radost zase opouští. „Doma trochu lepší.“
Věřím, že se doma cítí lépe. Stejně jako většina z nás. Jen stěží můžu
konkurovat rodičům, bráchovi, a v jeho konkrétním případě ještě kočce,
kterou mají doma, a se kterou se dívá na televizi.
Musím přiznat, že mi nějakou dobu trvalo,
než jsem si v hlavě srovnal, že jsme týdenní stacionář a ne domov, přesto že
tady tráví víc času než doma. A i když mě taková věta vždycky trochu zamrzí, od
té doby se mi pracuje lépe, protože si nemusím na nic hrát.
Nesnažím se pro ně vytvořit domov, ale
místo, které by jim domov aspoň připomínalo, místo, kde jim bude přes týden
dobře. Občas se mi ale podaří, že se tady cítí jako doma. Většinou se v té
chvíli cítím stejně a často se mi vybaví právě tyhle okamžiky, když se mě někdo
ptá na smysl mé práce.
„Cos dělal v létě?“ vyzvídám dál.
„Koukal na televizi.“
„Pořád?“
„Pořád ne, taky jsem musel někdy spát.“
Během
dopoledne postupně dorazí i všichni ostatní, v ruce obvykle drží větší či
menší sladkou motivaci. Každý na změny reaguje různě rychle. Některé
z dětí je hned ve svém živlu, jiné potřebuje týdny, než si opět zvykne na
jiný režim. Než si najde své záchytné body ve světě, který je pro mnohé autisty
těžko uchopitelný.
Jedna věc to ale celé usnadňuje – to, že se na sebe většinou všichni
těšili. Každý tu má nějakého kamaráda, se kterým se poměrně dlouhou dobu
neviděl a opět nějakou dobu potrvá, než si zase polezou na nervy. Krásně se tu
ukazuje, jak jsou vztahy ten nejpevnější záchytný bod.
Dnes dorazil i malý chlapec, který je u nás
úplně první den. Je zajímavé sledovat, jak se seznamuje s okolím. Každý
preferuje určitý styl - smysl. Někdo se dívá, jiný si potřebuje vše osahat,
další zase vše ochutnat. Občas se objeví i tací, kteří potřebují vše rozbít.
Posadí se a rozhlíží se kolem sebe.
„Vůbec to neutíká,“ povzdechne si chlapec
v křesle.
„Neboj, oběd bude za chvíli.“
„Ne oběd.“
„Tak na co čekáš?“
„Na Vánoce.“
