Trasy s autistickými dětmi můžou mít různé
zastávky. Po vzoru cyklistických závodů naše dnešní etapa začíná u vlakového
nádraží, dále nás čeká stoupání kolem hudebnin a finišovat budeme u sýrové
pizzy.
Peloton se skládá ze dvou autistických dětí
– chlapce a dívky. Každý z nich má své silné stránky. Dívka miluje vlaky,
chlapec zase kytary a sýrovou pizzu zbožňujeme všichni.
Návštěvu
Masarykova nádraží už všichni bereme jako rutinu. Víme, které vlaky tam na nás
čekají a kdy odjíždějí. Dívka milující vlaky si všímá zpoždění jednoho z nich.
„Tenhle
elefantík by měl už pomalu odjet,“ začne se zlobit u vlaku Elefant mířícího do
Kolína.
„Támhle ještě někdo dobíhá, tak třeba čekaj na něj.“
„Tak pojede jinam!“ odsekne.
V téhle větě je vlastně víc autistického, než si na první pohled
uvědomíte. Potřeby, přání, obavy i způsob řešení.
Od
nádraží stoupáme přes Václavák k hudebninám. Míjíme klobásy, policajty,
chodící reklamu na irskou hospodu a ocitáme se v pasáži Lucerna. Za
okamžik vejdeme do malého krámku s hudebními nástroji. Všude je plno
kytar, občas nějaký saxofon. Chlapec začne radostí vřískat. Snažím se ho
uklidnit, aby nedělal takový hluk.
„To
je v pohodě,“ řekne prodavač s dlouhými vlasy a tetováním. Podle
vzhledu jsem usoudil, že je na hluk asi zvyklý. „Chcete si nějakou vyzkoušet?“
„Jo, chceme,“ zareaguje okamžitě chlapec.
„Ne, nechceme,“ zareaguju pro změnu já.
Místo hraní na kytary se s nimi alespoň
fotíme. Chlapec mi připomíná moji mamku. Také se pořád směje jen do té doby,
než ji chci vyfotit.
I když hudbu moc neposlouchá a nehraje na
žádný hudební nástroj, kytary miluje. Nikdy jsem nepřišel na to, v čem
jsou pro něj tak výjimečné. Ale díky své práci jsem zjistil, že je to vlastně
jedno. Že někdy zbytečně moc času trávíme snahou věcem porozumět, až přestáváme
rozumět sami sobě a zapomínáme se radovat.
Za nedlouho stojíme před stánkem
s pizzou a vychutnáváme si sýrovou pizzu. Chlapec hltá, pizza v něm
rychle mizí. Dívka si ji naopak šetří.
„Jez pomalu, takhle si ji nemůžeš vůbec
vychutnat,“ upozorním ho.
„Já si ji vychutnám, až ji sním.“
