Každé léto jezdíme s dětmi na tábor. Tábor
je typický tím, že poměrně často přemýšlíte, zda s dětmi hrajete ještě na
schovávanou, nebo se vám už ztratily. Když se vám ztratí nějaké dítě, existuje
ještě reálná šance, že ho časem najdete. U oblečení to ale neplatí. Málokdy se
vám podaří přivézt zpět stejné množství oblečení, jaké jste dostali na tábor.
Po příjezdu na místo určení si vybavím
minulý rok, kdy jeden z chlapců přijížděl s plným kufrem oblečení a
zpátky z tábora mohl jet klidně s igelitkou.
„Hele, musíme na to dávat pozor, jinak bude
máma zas nadávat,“ připomenu a otvírám mu kufr.
„Tobě bude nadávat,“ odvětí.
„No právě!“
Ještě, než společně s dětmi vybalíme
věci z kufru, nepozorovaně vyndám pohledy, které rodiče nadepsali už
předem. A jelikož jsme na autistickém táboře, nejčastějším motivem pohledů jsou
vlaky. Ke konci tábora, když se už těší domů, často usínají s hlavou
položenou vedle nich.
Ačkoli jsou tábory o všem možném, jsou
především o vztazích. Právě na táborech nejčastěji slyším děti nahlas
přemýšlet, co jejich rodiče asi tak dělají. Myslím si, že je to mimo jiné i časem,
který tu běží jinak, protože kolem nás je jen příroda. Děti si z Prahy
odvezly na tábor jen autismus, svoje rozmary nechaly v Praze. Mnohé se tak
zdají být šťastnější.
Oblečení společně ukládáme do skříně. Oblečení
a přiložený seznam zatím skutečně sedí.
„A budeme chodit taky na výlety?“ zeptá se.
„Samozřejmě. Máš nějaké speciální přání, co
bys tu chtěl vidět?“
„Třeba nějakou televizi.“
Prázdný kufr mu hodím pod postel. Není
rovnoměrně s postelí, takže si ho ještě srovná. Na židli vedle postele si
položí všechny pro něj důležité věci, které nosí neustále u sebe. Až když jsou
oblíbené tenisky, jahodový perník a sprchový gel s vůní čokolády na svém
místě, vydáme se konečně na večeři. Dnes jsme většinu času strávili
v autobuse, takže bude vyžadovat chleba namazaný pouze meruňkovou marmeládou.
Po pár výletech už mu na příchuti marmelády nebude záležet.
U večeře proběhne ještě jedno důležité téma.
„Budou taky buřty?“ zeptá se.
„Za pár dnů si uděláme táborák a budeme
opejkat, neboj. Ale víš, jak to dopadlo posledně?“
„Měl jsem průjem.“
„Takže dáš pozor na co?“
„Abych to stihnul.“
A o tom všem pro mě jsou tábory. Jsou o
chybějícím oblečení, jsou o vztazích, jsou o buřtech, a taky jsou o tom,
abychom stihli ty správné věci ve správnou dobu. Abychom stihli dětství.
