Nevím, kdo snáší
pondělní rána hůř – jestli já nebo děti, které se sjíždějí z domovů, kde
strávily víkend. Některé jsou rozespalé. Sám mám na obličeji ještě otlačený
polštář, který mi tak přidal několik vrásek navíc.
Otvírám branku a vítám maminku se synem. Syn
si mě prohlédne a pak přijde klasické pozitivní pondělí.
„Byl jsi někdy mladej?“ ptá se mě.
„Jasně, byl jsem taky dítě, stejně jako ty.“
„Zvláštní,“ procedí skrz zuby a pokračuje se
přezout do šatny. Tiše ho pozoruju, jak pomalu odchází a snažím se přijít na
to, kde končí autismus a začíná drzost.
Přezout se mu trvá zhruba minutu. Přezuvky
má na sobě sice okamžitě, ale pak ještě nějakou dobu narovnává boty do botníku,
jak vyžaduje jeho autismus. Když vejde do společenské místnosti, zkontroluje,
zda je vše na svém místě. Je potřeba trochu posunout křeslo a vyměnit hrníčky,
ale jinak to celkem jde.
Posadí se do svého křesla a oddechne si.
Konečně je vše, jak má být. Podívá se na mě a já z jeho pohledu vycítím, že má
konečně o mě zájem. Už se cítí v bezpečí, tak se může věnovat i někomu
dalšímu.
„Jaký jsi měl víkend?“ zeptá se.
„No, nic moc, hodně práce,“ připustím.
„Já taky docela dobrej.“
A to je asi tak maximu, co můžu
v pondělí od autismu dostat.
Zapne televizi a zkouší najít kanál, kde
každé ráno vysílali záběry z vlakové kabiny. Sice nevím, koho někdy něco
takového napadlo, ale když tenhle program před časem skončil, život lidí
pečující o autisty se rapidně zhoršil. Myslím si, že tohle máme všichni stejné.
Dokážeme se nějak vyrovnat s tím, že nám něco chybí, mnohdy na to ani
nepřijdeme. Ale jak se vyrovnávat se ztrátou, když máte autismus a každá změna
vás bolí o to víc?
Než se pustíme do nějaké práce, potřebuje se
utvrdit, za jak dlouho si pro něj mamka zase přijde:
„Kolikrát se vyspím?“
„Domů jedeš v pátek odpoledne.
„Já nejedu domů?“
„A co bys tady dělal? Určitě pojedeš domů,“
snažím se ho uklidnit, aby se nebál, že tu zůstane přes víkend.
„Já jedu na chatu.“
