Jsme na hlavním nádraží. Sedíme spolu na
lavičce a pozorujeme vlaky. Míjí nás lidé různé národnosti a barvy pleti.
Pozornost ale spíš přitahuje dospívající dívka vedle mě. Trpí autismem.
„Už to mělo jet,“ ucedí skrz zuby. Jít s autisty
pozorovat vlaky má své různé kladné i stinné stránky. Vlaky je pochopitelně
díky svému řádu, velikosti a jídelnímu vozu přitahují. Ale jen do chvíle, než
má vlak zpoždění. A tady má každý vlak zpoždění!
„Za chvilku,“ uklidňuju ji. Dívka přes týden
bydlí ve stacionáři zaměřeném na klienty s autismem, na víkendy si ji
berou rodiče domů. Ne že by ji neměli rádi i během týdne, ale někdy děti
potřebují takovou péči, že být rodičem prostě nestačí.
„Na youtubu by se tohle nestalo,“ posteskne
si kvůli zpoždění. Na každou změnu je dobré ji předem připravit. Jenže jak
chcete někoho připravit na České dráhy. Občas mě napadne, jaké by to bylo,
kdyby dráhy řídil autista.
„Chceš sušenku?“ nabídnu jí. Jelikož máme
pozorování vlaků něco jako kino, nikdo se nemůže divit, že máme s sebou i
jídlo a pití.
„Ne,
chtěla bych se podívat dovnitř,“ oznámí mi, i když vím, že v jejím podání
to je spíš otázka.
„Nemám
lístek.“
„Tak
ho kup.“
„Nechci, jede to do Berouna,“ namítnu.
„Pitomej
Beroun.“
Promění se jí obličej a já vidím, že hrozí, jak sama říká, hysterický
záchvat. Vezmu jí tedy za ruku a jdeme se projít kolem vlaku. Nezdá se, že by
vlak už odjížděl, takže máme dost času na to, aby se uklidnila.
Rozpoznat
něco takového se naučíte celkem rychle, protože to ve vás zanechá hlubokou
stopu. Přihlížíte tomu, jak někdo, kdo je vám blízký, leží na zemi, mlátí do ní
rukama a křičí. Nedělá to proto, že by byl třeba rozmazlenej, ale proto, že
nemůže jinak. A pokud toho dotyčného máte aspoň trochu rádi, bolí vás to stejně
jako jeho.
Dveře
se zavřely a vlak se chystá k odjezdu. Dívka mu začne mávat a loučí se
s ním slovy: „Tak zase příště, šťastnou cestu, můj vláčku.“ Dojde mi, že
se takhle hezky neloučí ani se mnou, a to jsem přitom dochvilnější.
„A teď musíme najít Leoše Janáčka.“
„Ten je už mrtvej,“ nechápu.
„To je název vlaku!“
Vracíme se zpátky do haly, kde visí tabule s odjezdy. Cestou
potkáváme stánek s kávou.
„Počkej, koupím si kafe,“ oznámím jí.
„Ujede
nám vlak.“ Spolknu odpověď, že my stejně nikam nejedeme, zaplatím za kávu a zamíříme
do haly.
V hale
je rušno, lidé do sebe navzájem strkají. Je jen otázka času, kdy nějaký cestují
strčí do dívky s autismem. Nikdo z nás nemá rád, když nám někdo
vstoupí do naší osobní zóny. Jenže u téhle dívky nevstoupíte do osobní zóny,
ale do její diagnózy.
Na
tabuli se postupně objevují nové odjezdy vlaků. „Máme štěstí, jede už za dvě
hodiny.“ A to jsou přesně ty okamžiky, kdy nevím, jestli si ze mě nedělá
normálně srandu. Později bohužel zjistím, že nedělá.
Máme
dost času na to, abychom se spolu podívali po Praze. Čekáme na tramvaj, která
nás odveze do centra a bude mít víc jak jeden vagón. Sedneme si do druhého
vagónu, kde nehrozí, že bychom se stali svědky výměny řidičů. Nikdy jsem tomu
nevěnoval zvláštní pozornost až do té doby, než jsme museli jednou vystoupit.
Tomu všemu předcházel ještě hysterický záchvat s tím, že řidič musí dojet
přeci až na konečnou.
Je
hezky, jedeme se projít na Náplavku. Vystoupíme u Národního divadla, opodál nám
velké červené srdce připomíná Václava Havla. „Někdo tu nechal srdce,“ komentuje
dívka. Uvědomím si, že je pravdě blíž, než si myslí.
Procházíme se po nábřeží, ale ona se dívá jen do země. Nevidí tu krásu,
co vidím já. A zase naopak – ani já nikdy neuvidím to, co ona. Trvalo mi
poměrně dlouhou dobu, než jsem se smířil s tím, že některé věci prostě
nezměním. Ale zároveň jsem přišel na to, že i tak můžu být užitečný.
„Víš,
co je to za řeku?“ snažím se upoutat její pozornost.
„Labe.“
„Ne, Vltava,“ opravím ji.
„Fakt?
A nebylo tady dřív Labe?“
Tramvají
se vracíme zpět na hlavní nádraží. Je na ní vidět, že je unavená. Opře si hlavu
a dívá se z okna. Nedokážu si představit, jak moc náročná vlastně taková
procházka po Praze pro autistu je. Co všechno ho stresuje a na co musí dávat
neustále pozor. Dnes všechno ale zvládla dobře. Mám z ní radost. A taky mě
těší, že jsem po těch letech ještě pořád schopný těšit se z takových věcí,
protože před syndromem vyhoření se neschováte.
V hale na tabuli hledáme, z jakého nástupiště odjíždí vlak
Leoš Janáček. Zatím jsme narazili na vlak s názvem Antonín Dvořák.
„Martine,
a to se všechny vlaky jmenujou po nějakým skladateli?“ zeptá se mě.
„Myslím,
že Pendolino nic nesložil.“
Leoš Janáček jel do Brna, takže se stačilo držet početné skupiny, která
sice mluvila česky, ale já jí stejně rozuměl jen každé druhé slovo.
S dívkou jsme usoudili, že vlak do Berouna byl hezčí, a pokud se někdy
rozhodneme Beroun navštívit, sedíme ve druhém vagónu a k svačině si ve
stánku koupíme párek v rohlíku.
Párek jí připomněl, jaký má hlad, a tak vyrazíme na večeři. „Úplně mi
z toho Janáčka vyhládlo,“ uleví si. „Víš, co je k večeři?“
Poté, co si povíme, že k večeři je těstovinový salát, že to rozhodně
nejsou boloňské špagety, že ty rajčata v salátu jíst nemusí, že se
těstoviny hodně konzumují v Itálii a že do Itálie nepojedeme a už vůbec ne
vlakem, to už máme do stacionáře jen kousek.
„Jak se ti vlastně líbily vlaky?“ ptám se, i když tuším, jaké odpovědi
se mi dostane.
„Dobře.“
„A
to je jako všechno?“ nedám se odbýt.
„Ještě jak jsi zakopl,“ připomněla mi rozkopaný chodník na Národní třídě.
„A já tě chytla.“
Pak kdo o koho se tady stará, napadne mě.