Nevím, kolik se v Praze nachází
hračkářství, kde mají uvnitř opravdový kolotoč. Ale já znám jen Hamleys
v centru Prahy a taky vím, že právě dnes má každé dítě v rámci
reklamní akce jednu jízdu zdarma. Dalo se tedy čekat, že v hračkářství
dnes budou zástupy lidí bez ohledu na diagnózu.
„Bude tam asi hodně lidí a hluk, počítáte
s tím?“ varoval jsem děti předem. „Pořádně si to rozmyslete, bude to
náročné.“
„Hodně lidí, hluk, kolotoč a trdelník,“
odpoví mi jedno z nich.
„O trdelníku jsem nemluvil.“
„No právě.“
Poté
co se dostaneme tramvají do centra, musíme jít do hračkářství ještě kus pěšky.
Brzy se stmívá, takže dívka i kluk, které jsem vzal s sebou, jsou ohromeni
z výzdoby, kterou Praha po setmění nabízí. Potkáváme několik pouličních
umělců – někteří zpívají, jiní předstírají sochu, další zase levitují ve
vzduchu. U každého se chtějí zastavit.
„Vydělávají
si tak na živobytí,“ snažím se vysvětlit příčinu vznášení ve vzduchu.
„Škoda, že neumím taky lítat,“ zamyslí se smutně dívka nad svojí
budoucností. Mám chuť jí povědět, že to je celý podvod, že nikdo neumí lítat,
ale řekl bych, že ten smutek pramení z něčeho úplně jiného. Opět narazila
na někoho, kdo umí něco, co ona nesvede.
Vlastně
ani neznám moc lidí s handicapem, kteří by chtěli umět něco navíc než
ostatní. Málokdo chce umět třeba létat. Většina z nich si jen přeje
stejnou šanci jako zdraví lidé.
„Když jsme se posledně dívali na Óčko, chtěla jsi bejt zpěvačkou,
pamatuješ?“ pokouším se cestou do hračkářství zachránit situaci.
„A jo vlastně, chci bejt zpěvačkou.“
U vchodu do hračkářství dostaneme od mladé
slečny v kostýmu Wonder Woman poukaz na jednu jízdu zdarma. Ptám se jí,
jestli vzhledem k postižení mých dětí nám nemůže dát těch poukazů víc. Nemůže.
Z odpovědi jsem usoudil, že moc zázračných schopností tedy nemá, a my se
vydali s jedním poukazem na dítě hledat kolotoč.
Když jsme ho zanedlouho našli, děti byly
trochu zklamané:
„Vždyť nefunguje,“ konstatovaly.
„Čeká se, až si nastoupí víc dětí. Ale bude
to trvat jen chviličku, nebojte,“ snažil jsem se je trochu uklidnit, protože
vím, jak nemají rády čekání.
Zhruba po deseti vteřinách se jedno
z dětí rozhodne: „Nebaví mě tady čekat, musíme sehnat ty děti.“
Při hledání dalších dětí na kolotoč si prohlížíme
hračkářství, je obrovské. Má několik pater. Návštěvníci mají pochopitelně
možnost si některé hračky vyzkoušet, takže kolem sebe vidíme davy hrajících si
dětí. Ty mé zůstávají chladné. Autisté se mimo jiné liší tím, že si hrají jinak
než ostatní děti. Hračky jim slouží k jiným účelům, než jak jsme běžně
zvyklí. Mnohdy se soustředí jen na jeden konkrétní detail.
Často se přistihnu, jak svým dětem vnucuji
svoji představu, jak by si měly hrát. Asi je nám všem nějak vrozené napravovat
věci kolem sebe. Ale jakmile nám začne někdo říkat, jak si máme hrát, hra
přestává být hrou a stává se něčím, kde chybí radost.
„Martine,
támhle malujou na obličej!“ vykřikne jedno z dětí, a přitom ukazuje
směrem, kde se koncentrují děti s různými zvířecími obličeji. Mé děti se
občas už takhle chovají jako zvířata, takže z malování na obličej nejsem
dvakrát odvázanej.
„To
nepotřebuješ, vždyť máš na obličeji ještě špagety od oběda. Nechceš jít radši
na skluzavku?“ hledám bezpečnější variantu.
„Můžu jet po hlavě?“
„Jdi si namalovat ten obličej,“ vzdávám se.
Od malování na obličej je opět odradí velká fronta a čekání. To jsou
patrně ty děti, co chyběly na tom kolotoči, napadne mě. Na těch mých je vidět
trochu zklamání. Všude se musí čekat, a tak to raději vzdají.
„Pojďte, koupím vám trdelník,“ nabídnu jim.
„Tam fronta nebude?“
„Ne.“
„Jak
to?“
„Protože je drahej.“
Vzápětí uslyším hurá.
