Je odpoledne, přicházím do práce. Podle
podlahy v jídelně poznám, že k obědu byly těstoviny se špenátem. Děti
mají ještě odpolední spánek, ale z jejich pokojů slyším, že některé jsou už
vzhůru. Podle sprostých slov se dá dokonce rozeznat kdo konkrétně.
„Já tě slyším!“
„Do prdele!“ ozve se z dětského pokoje.
Když už jsou vzhůru všichni, snažíme se
společně ustlat. V praxi to vypadá tak, že stelu jen já. Děti většinou pak
narovnají třeba polštář nebo si pod něj uklidí pyžamo. I tak jim to ale udělá
radost, mají pocit užitečnosti. Kromě jiného jsem se v práci naučil, že
ustlaná postel a ani pocit užitečnosti nejsou samozřejmostí.
Čeká nás teď svačina, pak půjdeme ven. K svačině
máme bílý jogurt.
„Máme do něj nějakou příchuť?“ zeptá se
jedno z dětí.
„Jakou máš na mysli?“
„Třeba cukr.“
„Ne, dnešní svačina je bez chuti,“ odpovím.
Po svačině pošlu zhruba polovinu dětí do
koupelny, protože mají jogurt i ve vlasech. Už takhle přitahují pozornost. Je
lidskou přirozeností všímat si věcí, které jsou nějak odlišné. Tohle jsem neměl
nikomu za zlé. Ale mnohdy se už nemůžu dočkat, až společnost mé děti přestane
vidět jako cizí věci a začne na ně nahlížet jako na lidi, protože to nás spojuje.
Poprosím děti, aby si před odchodem došly na
záchod. Žádné z nich samozřejmě teď nepotřebuje.
„Pokud si teď nedojdete, neberu ven žádné
jídlo!“
„A vezmeš s sebou už něco
s příchutí?“
„Ano,“ slíbím po pravdě. Následně se předbíhají,
kdo obsadí záchod dřív.
Postupně se oblékáme. Děti, na rozdíl ode
mě, mají u věšáku svoji fotografii, aby věděly, který je jejich. Polovina to nedodržuje,
ale stejně si myslím, že je to k něčemu dobré. Vždycky se nám vrací lépe
někam, kde visí naše fotografie. Žijí v týdenním stacionáři a nikdy jsem
po nich nechtěl, aby tomu říkaly domov. Ale už mockrát jsem si přál, aby se tak
cítily.
Jsme připraveni k odchodu. Na některých
dětech je vidět ostych, přesto jedno z nich sebere odvahu, a to téma
otevře:
„A jakou to bude mít příchuť?“
„Banánovou."
„Banány v čokoládě?“ je zvědavé.
„Ne, banány ve slupce.“
