Dostanu ránu do hlavy, která mě probudí z letargie a vrátí zpět do
reality. Jsme s dětmi v tělocvičně. Děti mají tuhle aktivitu poměrně rády,
protože jde o jediný čas, kdy mi můžou legálně ubližovat. Ve společnosti se
tato aktivita běžně nazývá sport.
„Au, dávej trochu pozor,“ ohradím se vůči zákeřné
ráně. „Míčem do hlavy to celkem bolí.“
„Tebe taky?“ podivuje se.
Důvodů,
proč sem chodíme, je hned několik – děti zde mohou běhat a křičet, co jim hrdlo
a autismus dovolí. Baví je i házení míčem do oken, která jsou zamřížovaná. Kromě
odreagování se sem ale chodíme učit i kolektivním činnostem, které jsou díky
jejich diagnóze náročné. Učíme se spolupracovat, pomáhat si, vyhrávat i
prohrávat.
A
právě něčí prohra někdy vede k agresi, protože všichni jsme si do
tělocvičny přišli pro pocit vítězství. Beru si jedno z dětí stranou, jeho
prohra vedla k poškrábání vítěze. Snažím se mu vysvětlit, co se stalo a
zároveň vnímat jeho pocity. Vyrovnat se s prohrou je náročné i bez
autismu.
Všimnu
si čísla 68, které má na tričku:
„Dres
s tímhle číslem nosí Jaromír Jágr,“ povím chlapci s hrdostí, jako
bych to Nagano vyhrál sám.
„Tak
to je super.“
„Znáš
ho?“
„Ne.“
Následuje omluva, přijmutí omluvy a hledání další hlavy, do které by se
mohly trefit míčem. I zákeřnost může vést ke spolupráci. Autisti necítí zášť
nebo křivdu. Alespoň ne ty moji. Okamžitě přijmou omluvu. V některých
oblastech projevují větší lidskost než já.
Rád bych se tohle taky jednou naučil. A dokud se máte co naučit, není
důvod měnit zaměstnání. Tolik asi k otázce, jak dlouho se dá dělat má
práce, respektive jak dlouho by se dělat měla.
Na
konci tělocviku si vyndáme ještě žíněnky, aby množství adrenalinu dostaly opět
na přijatelnou míru. Většinou si vyberou nějakého asistenta a zalehnou ho. Když
už jsem od dětí dostatečně poslintanej, zavelím k odchodu.
„Tak jdeme, čeká nás večeře!“
„Co máme?“
„Pomazánku,“ odpovím.
„Tak to nemusíme spěchat.“
Cestou
z tělocvičny potkáváme malé děti, které nás střídají. Někteří rodiče, které je
doprovázejí, jsou překvapení, že střídají zrovna nás. Zvláštní, děti překvapené
nejsou. Odlišnost je začne udivovat až časem. Ale třeba taky ne.
