Sedím na lavici v šatně tělocvičny a
pozoruju, jak se dítě snaží narvat boty do batohu. „Tam už je plno, dej je do
zadní kapsy,“ snažím se mu poradit. Dítě se zvedne z podřepu a pokouší se
boty narvat do zadní kapsy u kalhot. Opět jsem zapomněl, že pracuju
s autisty. Správně bych si teď měl dát tu práci a vysvětlit mu, co jsem
myslel tou zadní kapsou, ale jsem už unavený, a tak to prostě udělám za něj.
Je úterý, měli jsme s dětmi hodinu
tělocviku. Šlo to celkem dobře, odloučení od rodičů ještě zvládají. Ve čtvrtek
to bude horší. To si už uvědomují, že druhý den jedou domů. V pondělí ráno
se opět vrátí. A tak to chodí už několik let. Žijí v týdenním stacionáři
pro klienty s poruchou autistického spektra. Mám ale pocit, že si na to
pořád ještě nezvykly. Vlastně ani nevím, jestli se na něco takového zvyknout
vůbec dá.
Z tělocvičny se vracíme zpět do
stacionáře. Cestou mi schválně utíkají do silnice. Neustále testují hranice,
kam až můžou zajít. Jsou to děti s postižením, takže je pro mě o to těžší jim
nějaké hranice stanovovat – autismus jim už takhle vystavil jasnou stopku.
„Co máme k večeři?“ zajímají se.
„Pomazánku,“ odpovím popravdě, i když vím,
že moc nadšené nebudou. „Co si dáš k tomu?“ přemýšlím nad druhem pečiva.
„Bonbóny,“ odpoví dítě okamžitě a já si
uvědomím, že máme stejně jenom chleba.
Procházíme čtvrtí, kde u každého domu je
zahrada, a kde každá zahrada má svého štěkajícího psa. Dojdeme k vile,
kterou hlídá štěně boxera. Mé děti se kolem něj sesypou, chtějí si ho pohladit.
Štěně se rozhodne, že to za to hlídání nestojí a utíká někam pryč. Už ani ti
boxeři nejsou, co bývali, prolétne mi hlavou.
Naštěstí se objeví další objekt, který se
jich nebojí – vlak. Všichni se zastavíme pod viaduktem a pozorujeme
projíždějící vlak. Čekáme, až přejede, protože věc musí být dokončená, alespoň
v autistickém světě. Jako vždycky mi České dráhy dělají naschvály a vlak
je dlouhý několik kilometrů.
Jdeme do kopce, jedno z dětí se mě
chytne za ruku, protože je unavené. Chce, abych ho táhnul.
„Jsi těžký. Pojď sám, je to už kousek,“
přesvědčuju ho.
„Tak to už zvládneš,“ odpoví a ruku mi sevře
ještě pevněji.
Ten kousek cesty přemýšlím, co všechno musím
každý den v práci zvládnout. A jedna z těch věcí je, umět chytit své děti
za ruku, když už nemůžou.