V mém oboru si předsevzetí dáváte místo
v lednu v září, čas tu plyne jinak. Nevím, s jakým předsevzetím
k nám Luboš nastupoval, každopádně přišel z dětské psychiatrie. Opakovaně
napadl matku i spolužáky. Je to dospívající chlapec s Aspergerovým syndromem –
jinak řečeno jde o chytrého autistu.
„Já už tam nechci být, já už to dělat
nebudu,“ slíbí mi u přijímacího pohovoru. „On už to dělat nebude,“ slíbí mi i jeho matka. Na otázky odpovídá
ona, i když se většinou ptám vyloženě jeho. Určitá míra agresivity se najednou
ukazuje jako celkem racionální rozhodnutí.
Když k
nám přijde někdo z takového ústavu, většinou je zvyklý na přísná pravidla,
která se dají celkem jednoduše obejít. Skutečný život by ale měl spočívat v
daleko menším množství zákazů, o to víc by se na nich mělo lpět. Skutečný život
se připomene, když se mě zeptá, zda je tu nějak zakázáno, aby klient chodil se zaměstnankyní.
Vysvětlil jsem mu, že vztah mezi personálem a klienty je vyloučený a že má
kolegyně stejně poslední dobou dost přibrala.
Většinu
dětí nejlépe poznám při společné činnosti. Na Lubošovi je vidět, jak moc se
snaží. Chce se mi zavděčit. Chce, abych ho pochválil. Neví, jestli to udělal
dobře nebo špatně, pozná to až podle mé reakce – podle mého hlasu. Netrpí
mentální retardací. Není třeba ho učit něco extra. Pro začátek postačí mít ho
rád.
Miluje
karty, takže večer za odměnu hrajeme. Poprvé vidím, jak se mě snaží
v něčem porazit. Chce o něco hrát. Navrhuju mu, že si můžeme zahrát o to,
v kolik hodin půjde spát. Povídáme si u toho. Ptám se ho na násilí. Hlava
mu poklesne, je vidět, že se stydí. Bleskne mi hlavou, že pokaždé když někoho
udeřil, neuměl v tu chvíli nic lepšího.
I jako dítě
se specifickými potřebami máte právo na to být v životě šťastní. A jako
dítě se specifickými potřebami toho můžete dosáhnout zcela jinou cestou než
zdravé děti. Abyste byli šťastní, potřebujete uskutečnit svá přání, naplnit své
potřeby. Alespoň do určitého věku se tohle všechno potřebujete učit. Pokud
nemáte od koho, mnohdy vám zůstane jen to násilí.
Většinu
her jsem prohrál, takže jde spát pozdě. Ještě před spaním mi poví, jak ho pořád
trochu mrzí, že to s tou mojí kolegyní nevyšlo. Slíbím mu, že až si zase
zahrajeme, budeme hrát o ni.
A jaké
je moje zářijové předsevzetí? Naučit se hrát karty.
