Rambo & Velikonoce

   Děti do stacionáře nastupují nezvykle ve středu, v úterý bylo ještě 1. ledna. Možná je dobře, že tu první týden nového roku budou jen tři dny. Byly delší dobu doma a autismus si přeci jen zvyklá na změny trochu déle.

   Na některých z nich je vidět, že je Vánoce ještě neopustily. Jsou plné rodičovské lásky, cukru, pohádek a otázek, kdy už budou Velikonoce a čokoládový zajíček.

   „Nějakou dobu to ještě potrvá,“ snažím se uklidnit situaci.

   „Do oběda?“ zeptá se hned jedno.

   „Ano, ale rozhodně ne do toho dnešního,“ odpovím nejednoznačně, protože je dobré jim ta zklamání servírovat postupně.

   Vůbec je dobré po Vánocích začínat se vším tak nějak pomalu. I když je pro většinu obyvatel stacionáře, o které se během roku starám, čas poměrně relativní pojem, moc dobře si uvědomují, že opět utekl jeden rok. Co všechno to pro ně znamená, netuší, a netuším to přesně ani já.

   Někteří z nich ve škole letos postoupí do vyšší třídy, jiní školu ukončí. Bydlí tu i tací, u kterých bych byl rád, kdyby jejich dovednosti zůstaly alespoň tam, kde jsou teď. To všechno přináší čas.  

   Stejně tak jsem i já zvědavý, jaký bude můj nadcházející rok. Trochu doufám, že bych taky mohl postoupit do vyšší třídy a být ve své práci lepší. Vidím na sobě spoustu rezerv. Věřím, že mé okolí jich vidí ještě víc. Nebo si snad udržím aspoň to, co jsem se naučil doteď. Protože končit ještě nehodlám…

   „Cos dostal pod stromeček?“ zeptám se dospívajícího autisty.

   „Dívídíčko Ramba…,“ odpoví. Patrně ho dostal od staršího bráchy. „…jedničku,“ dodá spěšně.

   „Ty jo, ta je ještě dobrá.“

   „Jo, není vůbec poškrábaná.“

   Při téhle odpovědi mi dojde, že už zas musím volit slova, jinak se vůbec nedomluvíme. I mně by se měla servírovat práce postupně. Musím se chytat toho, co znám.

   Děti to mají stejně. Postupně usedají na svá místa, berou do ruky své oblíbené hračky (knížky, dálkový ovladač, tablety, čokoláda…) a snaží se opět přivyknout si prostředí. Na první pohled by se mohlo zdát, že jen leží a flákají se, ale opak je pravdou. Adaptace je pro autistu práce jako jakákoliv jiná.

   „Co budeme dělat odpoledne? Půjdeme se někam projít?“ zeptám se dětí naivně.

   „Ne,“ ozve se z gauče.

   „Můžeme jít třeba hledat toho velikonočního zajíčka…“

   Některým se najednou zablejskne v očích.

   „Bude to na dlouho?“

   „Asi na čtyři měsíce,“ odpovím popravdě. 

Dveře & okna

   Nasedáme s dětmi do auta směr plavecký bazén. Auto máme poměrně velké, vejde se do něj devět osob, tři batohy s plavkami a ručníky a jeden batoh se sladkostmi jako odměna po plavání.

   V autě má každé své přesně dané místo. Místa u okýnka jsou pochopitelně nejžádanější. Aby to těm, co sedí uprostřed, nebylo líto, hlídají batoh se sladkostmi. Celkem pravidelně se ale stává, že se jeho obsah během cesty ze zcela neznámých důvodů poněkud zmenší.

   Snažím se je trochu namotivovat, takže jim slíbím, že čím víc bazénů uplavou, tím víc sladkostí můžou dostat.

   „Bazén je za kolik kostiček čokolády?“ ptají se.

   „Řekněme, jeden bazén, jedna kostička.“

   „A když si ve sprše umeju hlavu, dostanu kolik čokolády?“ začne okamžité smlouvání.

   „To je snad samozřejmost.“

   „Pro tebe.“

   Všichni se v autě automaticky připoutají. Vědí, že bez toho se nikam nejede. Mám ale takový pocit, jako by sami věděli, co je pro ně dobré. Spousta věcí na světě je vám nějak jasných, aniž byste dokázali říct, jak jste na ně přišli. Takže i když s pásem kolikrát zápasí, než se konečně zapnou, nikdy na něj nezapomínají. Na čištění zubů se tohle moudro bohužel nevztahuje.

   „Marti, až budeme vystupovat, nezavírej dveře,“ upozorní mě dívka ještě dříve, než nastartujeme auto. Nesnáší třískání dveří, ať už normálních nebo třeba od auta. Vždycky si zacpe uši a začne nahlas opakovat svoji mantru, aby tak překřičela zvuk bouchnutí. Když dveře ale zavírá sama, je vše v pořádku.

   Cestou nás zastihne odpolední dopravní špička, všude jsou kolony. Ani autistům se nevyhýbají, takže docela čekáme. Některé z dětí jsou nervóznější než jindy, čekání nemají rády. Nervozita se začne projevovat kýváním dopředu dozadu, někdo místy vykřikne.  

   Uvědomuju si, že je to pro ně těžké. „Už jsme jen kousek, nebojte.“

   „Jakej?“ zeptá se jedno z dětí.

   „Tak počítej do padesáti, pak už tam budem,“ slíbím.

   „Jedna, dva, tři…“ začne rychle počítat a mně dojde, že tímhle tempem jsem ho měl nechat počítat do tisíce.

   Kolem číslice sedmdesát dorazíme na místo a za mnou se okamžitě ozve: „Martine, nezavírej dveře, prosím.“

   „Myslím na to, neboj.“

   Otevírám boční dveře auta a jako vždy zbytečně prosím děti, které sedí nejdál, aby počkaly, až vystoupí ti na kraji. Obsah batohu se sladkostmi se bojím zkontrolovat, ale podle jeho váhy soudím, že tam ještě zůstaly odměny na pár bazénů a jedno umytí hlavy.

Reklamy & děvkař

   Blíží se půl sedmá večer. V televizi se pomalu loučí Tomáš Matonoha se svým pořadem Co na to Češi a otevírá se autistické okénko s názvem Ulice.

   Ve stacionáři žije hned několik autistů, kteří se bez Ulice neobejdou. Není to tak, že by nutně potřebovali terapii zrovna tímto seriálem, ale pro mě ze zcela neznámých důvodů jim sledování Ulice dělá dobře – autistům, a ještě mojí mamce.

   Posadím se na sedačku u televize a snažím se spolu s nimi trochu ponořit do příběhu. Všimnu si, že se jeden z herců během krátké chvíle líbá už s druhou ženskou.

   „Hele, není on trochu děvkař?“ zajímám se.

   „Nevím,“ odpoví dospívající autista.

   „Vždyť to přece sleduješ každý den.“

   „Nevím, co je děvkař.“

   „Jako že má dvě holky.“

   „Je to děvkař,“ ujistí mě i sebe.

   Pro autisty je svět v mnohém nepochopitelný. Stojí na pravidlech, které jim nedávají smysl. Život v seriálu Ulice je pro ně asi v mnohém jednodušší. Můžete si ho dát nahlas nebo ztišit, je prokládán reklamami, a když ho máte už plné zuby, prostě ho vypnete. Když o tom tak přemýšlím, vlastně i já sám bych něco takové někdy bral.

   Děj pomalu plyne a já se přistihnu, že mi padá hlava. Hlavu a v podstatě i zbytek těla mi nadzvedne až reklama, která oproti seriálu křičí. Rychle sáhnu po ovladači, abych ztlumil zvuk.

   „Ale nepřepínej to!“ upozorní mě autista.

   „Vždyť je teď stejně reklama.“

   „Jo, to je pravda. Ale v Ulici, tak to nepřepínej.“

   A tak jsem poctivě shlédnul všechny reklamy, protože v autistickém světě musí být vše ukončené tak, jak to jejich svět potřebuje.

   Že reklama už skončila jsem poznal podle milého pobídnutí: „Dej to nahlas, už to běží!“ Hodiny na zdi začaly ukazovat sedm hodin, čeká mě ještě půl hodiny podřimování, spočítám si. Jenže za okamžik jsem svědkem, že se po sedmé v Ulici začnou odehrávat první erotické scény. Sice v podprsenkách, ale přeci.

   Někteří autisté se začnou hned smát. Ze zkušenosti vím, že to nemá s humorem nic společného. Prostě jen nevědí, jak na takovou situaci reagovat, tak se prostě smějí. Nedivím se jim. Občas se bohužel chovám stejně, a to i v reálném životě.

   Erotické scény za pár desítek minut vystřídají závěrečné titulky.

   „Jak se ti to líbilo?“ ptám se.

   „Dobrý?“

   „A co se ti líbilo nejvíc?“

   „Že jsme se dívali spolu,“ odpoví autista a já mu odpustím i to, že jsem se musel dívat na ty pitomé reklamy.

Jágr & autismus

   Dostanu ránu do hlavy, která mě probudí z letargie a vrátí zpět do reality. Jsme s dětmi v tělocvičně. Děti mají tuhle aktivitu poměrně rády, protože jde o jediný čas, kdy mi můžou legálně ubližovat. Ve společnosti se tato aktivita běžně nazývá sport.

   „Au, dávej trochu pozor,“ ohradím se vůči zákeřné ráně. „Míčem do hlavy to celkem bolí.“

   „Tebe taky?“ podivuje se.

   Důvodů, proč sem chodíme, je hned několik – děti zde mohou běhat a křičet, co jim hrdlo a autismus dovolí. Baví je i házení míčem do oken, která jsou zamřížovaná. Kromě odreagování se sem ale chodíme učit i kolektivním činnostem, které jsou díky jejich diagnóze náročné. Učíme se spolupracovat, pomáhat si, vyhrávat i prohrávat.

   A právě něčí prohra někdy vede k agresi, protože všichni jsme si do tělocvičny přišli pro pocit vítězství. Beru si jedno z dětí stranou, jeho prohra vedla k poškrábání vítěze. Snažím se mu vysvětlit, co se stalo a zároveň vnímat jeho pocity. Vyrovnat se s prohrou je náročné i bez autismu.

   Všimnu si čísla 68, které má na tričku:

   „Dres s tímhle číslem nosí Jaromír Jágr,“ povím chlapci s hrdostí, jako bych to Nagano vyhrál sám.

   „Tak to je super.“

   „Znáš ho?“

   „Ne.“

   Následuje omluva, přijmutí omluvy a hledání další hlavy, do které by se mohly trefit míčem. I zákeřnost může vést ke spolupráci. Autisti necítí zášť nebo křivdu. Alespoň ne ty moji. Okamžitě přijmou omluvu. V některých oblastech projevují větší lidskost než já.

   Rád bych se tohle taky jednou naučil. A dokud se máte co naučit, není důvod měnit zaměstnání. Tolik asi k otázce, jak dlouho se dá dělat má práce, respektive jak dlouho by se dělat měla.

   Na konci tělocviku si vyndáme ještě žíněnky, aby množství adrenalinu dostaly opět na přijatelnou míru. Většinou si vyberou nějakého asistenta a zalehnou ho. Když už jsem od dětí dostatečně poslintanej, zavelím k odchodu.

   „Tak jdeme, čeká nás večeře!“

   „Co máme?“ 

   „Pomazánku,“ odpovím.

   „Tak to nemusíme spěchat.“

   Cestou z tělocvičny potkáváme malé děti, které nás střídají. Někteří rodiče, které je doprovázejí, jsou překvapení, že střídají zrovna nás. Zvláštní, děti překvapené nejsou. Odlišnost je začne udivovat až časem. Ale třeba taky ne.