Nasedáme s dětmi do auta směr plavecký
bazén. Auto máme poměrně velké, vejde se do něj devět osob, tři batohy
s plavkami a ručníky a jeden batoh se sladkostmi jako odměna po plavání.
V autě má každé své přesně dané místo.
Místa u okýnka jsou pochopitelně nejžádanější. Aby to těm, co sedí uprostřed,
nebylo líto, hlídají batoh se sladkostmi. Celkem pravidelně se ale stává, že se
jeho obsah během cesty ze zcela neznámých důvodů poněkud zmenší.
Snažím se je trochu namotivovat, takže jim
slíbím, že čím víc bazénů uplavou, tím víc sladkostí můžou dostat.
„Bazén je za kolik kostiček čokolády?“ ptají
se.
„Řekněme, jeden bazén, jedna kostička.“
„A když si ve sprše umeju hlavu, dostanu
kolik čokolády?“ začne okamžité smlouvání.
„To je snad samozřejmost.“
„Pro tebe.“
Všichni se v autě automaticky
připoutají. Vědí, že bez toho se nikam nejede. Mám ale takový pocit, jako by
sami věděli, co je pro ně dobré. Spousta věcí na světě je vám nějak jasných,
aniž byste dokázali říct, jak jste na ně přišli. Takže i když s pásem
kolikrát zápasí, než se konečně zapnou, nikdy na něj nezapomínají. Na čištění
zubů se tohle moudro bohužel nevztahuje.
„Marti, až budeme vystupovat, nezavírej
dveře,“ upozorní mě dívka ještě dříve, než nastartujeme auto. Nesnáší třískání
dveří, ať už normálních nebo třeba od auta. Vždycky si zacpe uši a začne nahlas
opakovat svoji mantru, aby tak překřičela zvuk bouchnutí. Když dveře ale zavírá
sama, je vše v pořádku.
Cestou nás zastihne odpolední dopravní špička, všude jsou kolony. Ani autistům
se nevyhýbají, takže docela čekáme. Některé z dětí jsou nervóznější než
jindy, čekání nemají rády. Nervozita se začne projevovat kýváním dopředu
dozadu, někdo místy vykřikne.
Uvědomuju si, že je to pro ně těžké. „Už jsme jen kousek, nebojte.“
„Jakej?“
zeptá se jedno z dětí.
„Tak počítej do padesáti, pak už tam budem,“ slíbím.
„Jedna,
dva, tři…“ začne rychle počítat a mně dojde, že tímhle tempem jsem ho měl
nechat počítat do tisíce.
Kolem číslice sedmdesát dorazíme na místo a
za mnou se okamžitě ozve: „Martine, nezavírej dveře, prosím.“
„Myslím na to, neboj.“
Otevírám boční dveře auta a jako vždy
zbytečně prosím děti, které sedí nejdál, aby počkaly, až vystoupí ti na kraji. Obsah
batohu se sladkostmi se bojím zkontrolovat, ale podle jeho váhy soudím, že tam
ještě zůstaly odměny na pár bazénů a jedno umytí hlavy.
