Je osm
hodin večer, jsem v práci a děti už spí. Jediný zvuk, který vnímám, je
pravidelné pípání chůviček. Protože jsme koupili ty nejlevnější, nemají pořádný
signál. Jedna s přidružených nemocí je i epilepsie, proto ty chůvičky.
Jako kdyby autismus prostě nestačil.
Obcházím pokoje, zda děti už spí.
„Chtěl bych dneska za něco pochválit,“ obrátí
se na mě jedno z nich, i když už by mělo dávno spát.
„Abych řekl pravdu, dneska nic moc,“ zhodnotím
dnešní chování.
„To se ti teda moc nepovedlo,“ vyčte mi.
„Já vím, zítra se budeme snažit víc oba,
dobře?“ slíbím. Mimo jiné se snažím zapamatovat si, že mu zítra musím vyměnit
ten poslintaný polštář.
Než odejdu, prohlídnu si fotky, které jsem
mu přilepil na skříň. Fotky z dovolené a auta, která rozváží mléko. Říká
tomu „bučící auto“. Proč to auto miluje, nevím a nikdy se to asi nedozvím. Je
to jeden z těch aspektů při práci s autisty, kdy se nesnažíte věcem rozumět,
ale jen je respektovat.
Navštívím dalšího pokoj. Všimnu si, že některé
děti jsou špatně přikryté, tak jim schovávám nohy.
„Už je snídaně?“ ptají se automaticky ze spaní.
„Teprve jsi usnul.“
„Počkám.“
Dveře na osvětlenou chodbu nechám otevřené, kdyby potřebovaly
v noci na záchod. Mají své strachy stejně jako já. Myslím si, že jsme si
ve finále podobní daleko víc, než jsem si ochotný někdy připustit.
„Dobrou noc,“ rozloučím se.
„Jo,“ odpoví. Nejdřív mě zarazí, co to je za odpověď. Dotkne se mě to. A
až pak mi dojde, že se vlastně rozloučil tak, jak ho zrovna v tu chvíli
napadlo. Jen řekl, co potřeboval on, ne co jsem potřeboval já. A že má na to
taky právo.
Za několik hodin půjdu spát i já. Asi si budu taky přát, aby mě někdo
pochválil, ale dopadnu stejně jako jedno z mých dětí. Budu čekat na snídani.
