26. 4. 2017

3 odstavce & místa


   Mé děti a psi čůrají nejraději venku. Nevím, čím to je. Ani jedné skupiny jsem se nikdy nezeptal. Některé děti mají dokonce oblíbené i konkrétní místo nebo strom. Občas je mi trapně a mám tendence vysvětlovat jim, že čůrat u stromu mohou jen psi a lidé bez domova. Většinou jim tím akorát zamotám hlavu, protože nevědí, k jaké skupině se mají vlastně přidat.
   Při jedné takové zastávce si uvědomím, že by mi s nimi nemělo být trapně, a už vůbec ne kvůli stromu, který stejně pomalu umírá. Pokouším se vše napravit upřímnou pochvalou, že nejsou ani moc počůrané. Očividně jim to udělalo radost, protože se dožadují odměny. „No zas tak suchý nejste,“ odmítnu. Zbytek procházky už společně hledáme stromy, které bychom mohli ještě počůrat, aniž bychom tím někoho pohoršovali.
   Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od svých dětí naučil. Ta otázka mi pořád leží v hlavě, protože se mě lidé většinou ptají, co já jsem naučil je. Myslím si, že se pořád ještě učím, ale například se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat.