Autismus je prostě
sexy – tedy jenom pokud jím zrovna netrpíte. Kdybyste si měli sestavit žebříček
atraktivity různých postižení, autismus by byl už díky Rain Manovi zcela jistě
v čele. Všichni si myslí, že když jím trpíte, musíte mít zákonitě nějakou
zvláštní schopnost – nějaký dar. Ale nemusíte. Prostě můžete být jen postižení.
Máte problémy se sociální interakcí, komunikací a vymýšlíte si stupidní
rituály. Žádná věda v tom není.
Budík po ránu mi nevadí - vadí mi budík,
který se mě ráno snaží dostat z postele do práce. Nemyslím si, že by to byla
úplně jeho zásluha, ale svým způsobem má talent mě vzbudit, to se musí nechat.
Do práce vstanu vždy, jsem totiž zodpovědný.
Jen nechápu, proč bych to měl každodenně prakticky dokazovat. Kdyby mi ráno
zavolala šéfová a zeptala se mě, zda jsem její nejlepší zaměstnanec, řekl bych
jí jen čistou pravdu: „Ano, jsem.“
Možná bych se ještě překonal k otázce: „Potřebuješ
s něčím pomoct?“ Ale ne, já ráno prostě vstanu a celý den se tvářím,
jako že mi to nevadí.
V Praze jsem se nenarodil, ale už pár let v
ní žiju. Občas mě mrzí, že jsem jen náplavka. Kdybych byl skutečný Pražák, byl bych
na to patřičně hrdý, možná až arogantní. Takhle si musím k aroganci hledat
zástupný důvod. Praha pro mě představuje něco jako intimitu v anonymitě.
Ztratil jsem tak představu některých hodnot, kterých jsem si dříve uměl vážit,
a které se mi občas ještě v nějakém menším městě připomenou, ale za to pohodlí
mi to stojí. Miluju metro, autobus, tramvaj, obchody a povodně. Vše tu mám na
dosah.
Čekám s ostatními na autobus do práce –
polovinu lidí tvoří dělníci v montérkách. Každé ráno jedu stejným autobusem se
stejnými lidmi, kteří sedí na stejném místě. Když ale nastoupí úplně nový
člověk, je to dobrodružství!
Práci mám dobrou – vychovávám autisty. Je to
taková práce, kterou moc lidí dělat nechce, a na ty, kteří ji dělají, se tváří
většinou uznale. Když se mě někdo v baru zeptá na práci, teď mám na mysli jako
nějakou holku, tak jí to dost imponuje. Ve většině případů si pomyslí, že jsem
strašně zodpovědný a citlivý muž. Je to takový dobrý start, protože bude patrně
předpokládat, že bych mohl být případně i skvělý otec.
Den v práci mi ubíhá rychle. Občas mi
připadá, že děti vládnou časem. Práce představuje jediné časové období dne, kdy
mi zatím nevadí být střízlivý. Štěstí druhých je dostatečné analgetikum.
Když přijdu z práce domů, nasazuju si
svá obří sluchátka, pustím si nahlas hudbu, napiju se vína a zavřu oči. Přitom
si představuji, že jsem někdo jiný. Představuji si jiný život, o kterém vím, že
má ještě cenu. Kdybych byl mladší a věděl, co vím teď, určitě bych plno věcí
udělal jinak. Někde v dálce se ale stejně objeví pochybnost o tom, že mám dar
posrat i tu druhou šanci.
Začnu se cítit osaměle a odcházím
z bytu.
